Sentiment (Frostiron)

30. Mrtvý bod

Z logického hlediska Tony věděl, co Loki dělá. Znal to lechtání magie na jeho kůži i to náhlé zhoupnutí světa.

Z praktického hlediska byl jeho mozek stále zaseknutý na tom drobném faktu, že ještě před pár vteřinami mu nebilo srdce a on svým způsobem umřel, než ho Loki přivedl zpět k životu.

A Tony Stark mohl být génius, ale ani po něm snad nikdo nemohl očekávat, že bude po tomhle všem v klidu, no ne?

S výkřikem od sebe Lokiho odstrčil, jenže přecenil své síly. Netušil, že se o něj tak moc opíral, dokud mu nepovolily ruce i nohy a on se nezhroutil na zem – jen aby ho Loki opět chytil a pevně sevřel v náruči. „Opatrně."

„Já ti dám, opatrně!" vyjekl. „Kurva, Loki, co má tohle znamenat?! Kde to vůbec js –"

„U tebe v ložnici," přerušil ho lehce provinile. „Nevěděl jsem, kam jinam tě vzít."

„Ale ostatní –"

„Jarvis pro ně pošle quinjet." Bůh vzhlédl ke stropu a pak dodal: „Prosím, Jarvisi."

Chvíli bylo ticho a Tony se nadechoval k rozkazu, jenže jeho umělá inteligence ho přeci jen předehnala: „Jistě, Loki. Jedině proto, že je pán v bezpečí." Něco v Jarvisově hlase ovšem napovídalo, že byl připravený proti němu poštvat celou Iron Legii, kdyby se jeho stav náhodou zhoršil.

Loki se lehce pousmál. „Jak jinak."

„Ne." Tony mu zamával rukama před obličejem. „Ne, ne, tohle je celé špatně. Loki, doprčic, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Byl tohle nějaký tvůj plán, nechat mě zabít, abys mohl – co?"

Věděl, že přestřelil, když starost v Lokiho očích vymizela a nahradil ji nevypočitatelný chlad. Lehce si skousl ret, protože ani dvě dekády nezměnily to, že nenáviděl, kdykoli bůh nasadil tuhle svou masku.

„Myslíš si, že tě chci nějak oklamat," kývl hlavou mág. „Nedivím se ti."

„Ne, Loki, to není – zatraceně..." S tichým zasténáním zvrátil hlavu dozadu. Už to bylo dlouho, co se s Lokiho sebepochybovačným a sebenenávistným chováním musel popasovat, ale přesto jeho zrádná mysl s poněkud morbidní radostí shledala, že se alespoň některé věci stále neměnily a jeho Loki byl, no, pořád ten samý Loki – ten, který si o své hodnotě myslel jen to nejhorší.

„Poslouchej mě, ano?" S namáhavým zaúpěním se vyhrabal na kolena, aby alespoň klečel, protože zvednout se nepřinutil. Trochu se od boha odtáhl, aby si držel odstup. „Jsem na tebe naštvaný, ano, ale nemyslím si, že to byl nějaký tvůj trik, jak oslabit tým nebo něco takového. Zlobím se, protože nemám nejmenší ponětí, co má všechno tohle znamenat, a protože mám v hlavě tolik myšlenek, že už ani nevím, co si doopravdy myslím."

Protože on slyšel jeho zoufalý výkřik. Slyšel Lokiho prosebné ‚Anthony' a slyšel i jeho šeptaná slova. Slyšel tón, který používal, slyšel důvěrně známé věty, které mu v paměti utkvěly přes dvacet let. Poznal ty skryté narážky, poznal, že Lokimu na něm stále záleží a nejspíš i víc než jen to.

A to mu v hlavě znova roztočilo kolotoč potlačovaných emocí a citů, které nikdy nezmizely. Znervózňovalo ho to, protože Lokiho návrat ho vyhodil z jeho stálého, nastaveného režimu a ačkoli Tony zbožňoval chaos, byly věci, ve kterých zkrátka potřeboval mít jasno, aby s nimi mohl dále pracovat.

Problém byl ten, že jak pro Tonyho, tak pro Lokiho nešly pojmy ‚city' a ‚slova' dohromady.

Mág na něj jenom v tichosti hleděl. Klečel naproti němu, ruce složené v klíně, ale svaly na krku měl napjaté, což jasně ukazovalo, že není tak klidný, jak se snaží vystupovat. „Chápu," přikývl znova.

Tony rozhodil rukama. „Ne," zavrtěl hlavou. „Nechápeš."

Přes tvář se mu na okamžik mihlo cosi tak rychle, že ani Tony nebyl schopný to identifikovat. „Vím, že mě nenávidíš, Anthony," začal pomalu bůh, „a vím, že si tvou nenávist zasloužím. Ublížil jsem ti více a víckrát, než bych chtěl. Ale prosím tě, věř mi, když říkám, že jsem nechtěl, aby se ti dnes něco stalo. Aby se něco stalo komukoli z vás." Na chvíli se odmlčel. „Možná leda Thorovi." Protože ten by to, na rozdíl od nich pozemšťanů, rozchodil sám.

„To není pravda, Loki."

Mág jednou pomalu zamrkal. „Jak prosím?"

„Není pravda, že tě nenávidím," pokračoval Tony. „Vlastně je to přesně naopak. Jo, je tady spousta věcí, které nevím, ale nejsem pitomec. Myslím si, že pořád poznám některé tvoje reakce a upřímně pochybuju, že to flirtování jsem si jenom vymyslel. Sám jsi slyšel Bartona, ten to taky omílá pořád dokola."

Loki stáhl obočí k sobě. „Nerad to přiznávám, ale ztrácím se."

Tony musel uznat, že nebyl jediný. Neklidně se zavrtěl, přejížděje si rukama po citlivé ráně na hrudi. Až teď mu došlo, že byl vlastně polonahý, protože bilgesnipovy drápy si s jeho oblekem i oblečením pod ním krásně pohrály. Lehce se zachvěl, když mu náhle došlo, jak blízko smrti znova doopravdy byl, a vzduch okolo se okamžitě o pár stupňů oteplil.

Střelil pohledem k Lokiho očím a uzavřel je ve svých. „Přesně o tomhle mluvím," zamumlal, poukazuje na tu změnu teploty vlivem magie. „Vím, že se mi to jen nezdá a že si všechna ta malá gesta odkazující na to, co bylo, nevymýšlím."

To, jak Loki stiskl rty k sobě, jasně napovídalo, že uhodil hřebíček na hlavičku. „Přesně, jak jsem si myslel. A po tom, co se stalo dneska, už nikoho neoblafneš."

Mág se krátce, suše zasmál. „Vím, že ne. Slyšel jsem, co říkal Barton." A ačkoli Tony nevěděl, co kdokoli z nich říkal, protože v tu dobu byl zaměstnaný umíráním, dovedl si to jasně představit. Koneckonců, ačkoli na to Clint nevypadal, byl stejně všímavý jako Natasha, ne-li více. „Byla hloupost ten trénink vůbec navrhovat."

„Protože jsi tak prozradil, že nejsi bezcitný bastard, za kterého tě někteří ještě pořád měli?" Tony povytáhl obočí. „Musím tě zklamat, ale to si nikdo z nás nemyslel od začátku a to hned z několika důvodů, ale ty teď nejsou důležité. Důležité je, že podle všeho ti na mně pořád záleží, i když absolutně nechápu, jak nebo proč."

Tony nestačil ani mrknout a Loki byl najednou přímo u něj, jeho tvář jen pár centimetrů od té jeho. „Nechápeš?" zasykl zlobně, byť miliardář věděl, že ten vztek není mířený na něj. „Anthony, jak bys po tom všem mohl nechápat?"

Měl problém se soustředit. Lokiho oči ho rozptylovaly stejně jako jazyk, kterým si přejel po rtech. „Přesně proto," ohradil se. „Protože teď se v tobě nevyznám. Protože pořád nevím, proč jsi mě tehdy nechal samotného, nebo co se ti stalo, že ses dostal sem do téhle pozice. A dokud to nebudu vědět, nebudu schopen ti věřit. Oba to víme."

Dlouhou chvíli bylo ticho, než se od něj Loki pomalu odtáhl. S povzdychem svěsil hlavu dolů, až mu černé vlasy spadly přes tvář. „Víme," špitl bůh. Nepodíval se na něj, když bolestným hlasem pokračoval: „Ale v takovém případě jsme asi na mrtvém bodě, Anthony."