Sentiment (Frostiron)

15. Emoční stav

Z nějakého důvodu se mi tahle kapitola líbí. Myslím, že se mi i celkem povedla (poplácání po zádech!), ale nakonec, posuďte sami jako čtenáři. :D

Jemnými pohyby prstů Loki pročesával Tonyho vlasy, čechral je a uhlazoval. Pečlivě se soustředil na svou práci, jež mu pomáhala zahnat tíživé myšlenky zpět do zákoutí své mysli.

Vynálezce se bokem opíral o bohovu hruď, natisknutý na něj celou svou vahou. Obě ruce si omotal kolem mágova pasu a nos zabořil nad jeho klíční kost. Oči měl zavřené, pravidelně vydechoval a srdce mu potichu, klidně bilo.

Klimbal.

Většinu dní mu jeho mysl nedala pokoj. Ať se snažil sebevíc, jeho génius se projevoval, i když se pokoušel odpočívat. Nemohl jednoduše zastavit své myšlenky, prostě vypnout a užít si chvíli klidu.

Jenže když se přitulil ke svému snoubenci, všechno náhle utichlo. Jako kdyby s pouhou Lokiho přítomností všechny jeho starosti nastoupily na loď a odpluly do neznáma za sluncem. Jako kdyby byl bůh zámkem pomáhající mu udržovat jednu myšlenku souvisle – anebo že by snad byl klíčem, jenž pomyslný zámek otevíral, aby se všechny jeho myšlenky mohly vytratit do neznáma?

Ať tak či onak, ve výsledku mu na tom nezáleželo. Jediné, na čem sešlo, byl Loki tady a teď, přímo u něj, masírující temeno i týl jeho hlavy jemnými pohyby prstů, jež letmo napovídaly, co všechno by s nimi svedl jinde.

Ne že by Tony nějakou nápovědu potřeboval, vždyť on moc dobře věděl, jaké to je, cítit Lokiho dlouhé bledé prsty – vlastně všude po těle.

Ale jakkoli nezvyklé to pro něj bylo, neměl žádné pomyšlení na sex. Chtěl si jen užít té klidné, milostné chvilky, jež se mu naskytla.

Tony jemně nadzvedl hlavu, aby měl bradu položenou na Lokiho klíční kosti, ale neuvolnil sevření paží okolo jeho těla, když mu pohlédl do očí a zamumlal: „Opravdu musíš zase odejít?"

Loki na chvíli ustal s masáží, překvapen tím náhlým narušením pokojného ticha. Ani ne po vteřině opět zanořil prsty do Tonyho rozcuchaných hnědých vlasů, tentokrát však více v uklidňujícím gestu nežli uvolňujícím. „Stále ještě mám nějaké povinnosti," odpověděl tiše. Ne šeptem, ale ne úplně nahlas, aby jeho slova nenarušila tu příjemnou atmosféru proudící místností. Tony zafuněl, boře svůj obličej do ohybu Lokiho krku, a bůh se potichu zasmál, vysílaje tím vibrace po celém vynálezcově těle. „Neboj se, Anthony, brzy budu zpátky. A zanedlouho už od tebe neodejdu nikdy. To si teprve budeš přát, abych ti dal pokoj," uculil se.

On ale jeho humornou náladu neopětoval, naopak se neklidně zavrtěl. „Loki..." neklidně se kousl do rtu, „jsi si tím opravdu jistý? Vzdáš se kvůli mně všeho. Titulu, nároku na trůn..." Jakmile jednou uteče se smrtelníkem, nebude cesty zpět. Riskoval, že mu nadosmrti zapoví vstup do Ásgardu, i že se stane nenáviděný (tedy, nenáviděnějším) v očích lidu nejen Ásgardu, ale i ostatních světech Yggdrasilu.

Ucítil, že mág vymotal prsty z jeho vlasů, sjel jimi podél jeho lících a pevně je uchopil do dlaní, než ho jemným, přesto nepolevujícím tlakem donutil znova vzhlédnout k němu. Jiskřivé zelené oči se zabodly do čokoládově hnědých, zářily odhodláním a přesvědčením a emocemi tak ryzími, že nesedět, nepochybně by se Tonymu pod jejich vahou podlomila kolena. „Poslouchej mě, Anthony," spustil Ásgarďan vážně. „Já jsem se rozhodl v momentě, kdy mne vůbec napadlo nasadit ti ten prsten na ruku a učinit tě svým. Od prvního okamžiku jsem věděl, do čeho jdu, co riskuji i čeho se vzdávám, a nelitoval jsem toho předtím a nelituji ani teď.