Sentiment (Frostiron)

16. Čas běží

Ví to.

Dvě slova, jedna jediná věta. Jen ta čtyři písmena stačila, aby Lokimu po zádech přejížděl mráz. Jen tu dvě slabiky stačily, aby zatínal zuby bolestí, jež mu s každým okamžikem sílila v hlavě, aby syčel pod údery neviditelných plamenných bičů, jež nikdo kromě něj nemohl vidět ani cítit, jež nikdo neznal tak důvěrně, jako on.

„Ví to, princátko. Co s tím uděláš?"

Nevěděl. Norny, neměl nejmenší ponětí. Za svůj tisíciletý život se mu několikrát stalo, že se o něm nepřítel dozvěděl věci, jež neměl, ale nikdy, nikdy se necítil tak zranitelně, tak ohroženě jako teď.

Nikdy na té jedné informaci, na jedné jediné touze a myšlence, nezáležely životy miliónů lidí. V hlavě měl jeden bláhový, riskantní plán, jenž ukul ze svých zmučených myšlenek, z myšlenek hořkých a nebezpečných jako roztavené železo. Sázel všechno na plán, jenž vznikl v temnotě kobky kdesi daleko ve vesmíru, v temnotě, jíž narušovalo řinčení řetězů, neustávající křik a tichý, hluboký smích.

Šílenství. Bylo to šílenství.

Kdyby Thanos pojal sebemenší podezření, kdyby Loki polevil ve své roli, znamenalo by to konec pro polovinu vesmíru.

Nenazývali ho bohem lží a lstí nadarmo.

Thanos si myslel, že o něm ví všechno. Byl přesvědčený, že prohlédl jeho plány, že ho má v hrsti a ovládá ho.

Kdyby věděl, jak moc se plete, muka, kterými si Loki prošel v jeho dřívějším zajetí, by byla nic v porovnání s tím, co by ho čekalo.

Musel hrát tu hru až do úplného konce. Nesměl polevit, i když si nebyl jistý, zdali se mu to vyvede. Musel se o to alespoň pokusit.

Už tak toho v životě zničil a zkazil dost.

Proto zavřel oči, vnímaje bolest, jež k němu kolovala přes spojení s The Otherem a Thanosovými dětmi. „Nejsou si jistí," zamumlal v odpověď. „Nemají důkaz."

„A co ten tvůj smrtelník?" The Otherův hlas zněl temně, nebezpečně. „Potřebuje on důkaz? Nebyl schopen tě zabít ani zastavit, možná v něm kousek... lásky," prskl výsměšně, „k tobě zbylo a nebude dbát na důkazy. Možná si to chce dokázat sám."

Ne. Netroufal si doufat, že by ho Anthony stále mohl milovat, ne po tom všem, co udělal, čím se vůči němu provinil. Nemohl si dovolit doufat, protože tím by byl jen o krok napřed ke svému selhání. „Jediné, na co by hleděl, by byly vědecké účely," dostal ze sebe. „Ujišťuji tě, že mne nesnáší."

„Nevypadalo to tak," broukl The Other a ten zvuk se mu jako bolestná ozvěna nesl myslí. „Dvakrát si rozmysli, jestli mi budeš lhát, Jötune."

Loki zaťal ruce do pěstí. „Nelžu, můžeš si to přečíst i v mé mysli. Neboj se, můžeš Thanose ujistit, že jeho plán je na dobré cestě."

„To bych ti radil," zamumlal, „protože portál jsi měl otevřít již dávno. Pán je netrpělivý. Čas běží, Loki." Stáhl se z jeho mysli, jako obvykle vysílaje jiskru, která mu způsobila bolehlav a vystřelila do celého těla žár ne nepodobnému ohni, jakožto varování. Jakožto připomenutí, že i když je dělí miliardy světelných let, oni nad ním mají kontrolu, mohou ho ovládat, mohou mu způsobovat bolest a připomínat, že nemá svou vlastní vůli.

Že slouží Thanosovi a jeho cíli.

Loki měl co dělat, aby odolal nutkání to žezlo ležící kousek od něj jednoduše zapálit. Věděl, že Kamenu mysli, jenž v něm sídlil, by oheň, i kdyby magický, nijak neublížil, ale šlo o symboliku. Jenomže nehodlal riskovat, na to si byl až bolestivě vědom rizika.