Sentiment (Frostiron)

24. Vrátit čas

Kapička naděje pro naše dva hrdiny. Možná. :P

Ztuhl a odtáhl se od něj, náhle až nepřirozeně narovnaný.

Nevěděl, co čekat, ale ze všech možností to rozhodně... nebylo tohle. Žádný vřelý pozdrav, žádná nejistota. Zranitelnost v jeho očích viděl na pouhý zlomek okamžiku, než ty zelené smaragdy nečitelně ztvrdly.

Neslyšel žádné Anthony, přestože věděl, že si ho Loki pamatuje. Neslyšel žádný lehký podtón skrytý za sarkasmem a hranou odtažitostí, který by mu prozrazoval, že jejich společná minulost pro něj stále něco znamená.

Slyšel jenom chlad a prázdnotu, emoce mezi nimi tak cizí, až měl pocit, že Lokimu s modrýma očima – Lokimu, jehož mysl někdo ovládal, Lokimu, jenž sebe nemohl krýt naplno, jak by si přál... měl pocit, že tomuhle Lokimu na něm snad záleželo více, než Lokimu, jehož měl teď před sebou, s myslí pouze svou vlastní a očima tak jasně zelenýma.

A tohle vědomí ho prostě tak šíleně naštvalo.

Zkřížil si ruce na hrudi a zazíral na boha před sebou. „Tak to teda ne, Loki," zavrčel rozezleně. „Neprošel jsem si téměř vyhozením z týmu a zrazením špiclů, abys mi ty potom plivnul do obličeje. ‚Starku, svolej Avengers, musíte se připravit na válku.' Vážně? To je to první, co mi řekneš po dvaceti letech, kdy jsme se neviděli a tebe konečně nikdo neovládá? Tak tohle teda neberu. Tohle si nezasloužím a čirou náhodou vím, že ty nejsi takový zmrd, jakého z tebe všichni dělají."

Čekal na okamžitou odpověď, jak tomu bývalo zvykem, ale s mírným překvapením shledal, že mága zaskočil. Zíral na něj s očima rozšířenýma, jako kdyby nevěřil, že se na něj rozkřičel. „Starku –"

„Žádné Starku," přerušil ho. Přelezl si blíž k němu a stále v kleku mu zabodl prst do hrudi, zatímco druhou rukou sáhl do kapsy. Vylovil z ní prsten a zvedl ho tak, aby na něj Loki perfektně viděl. „Přestaň ze mě dělat debila, oba moc dobře víme, že jím nejsem. Podívej se na ten prsten – podívej se na něj. Kdybys chtěl, můžeš mi ho svou magií sebrat už tehdy v cele S.H.I.E.L.D.u. Jenomže tys mi ho nechal. Takže se neopovažuj začínat se Starkem, když držím tvůj slib ve své ruce."

Byl to výkřik do neznáma. Sázka na jistotu, která se mu mohla krutě vymstít, kdyby se pletl.

V napjatém tichu sledoval mágovy oči. Nesnažil se číst v jeho tváři, protože vždycky to nakonec byly oči, které ho prozradily. Nesly v sobě tíhu někoho, kdo za tisíce let života prošel peklem a pak zpět, kdo viděl krásy i hrůzy, o nichž se ostatním ani nesnilo, někoho, kdo uměl rozpoznat každičkou jednotlivou emoci jiných bytostí, ale ve svých stále tápal.

Držel jeho pohled a čekal. Čekal, jestli něco namítne, jestli se pokusí mu ten prsten sebrat – ale on neudělal zhola nic.

Tony se s povzdychem stáhl a sevřel ruku s prstenem v pěst. „Přesně, jak jsem si myslel. Takže na mě nezkoušej hrát tuhle necitelnou hru, protože ti to nevyjde. Rozhodně ne teď, když vím, že jsi to ty. Sice pořád netuším, proč ses tehdy zachoval jako kretén a poslal mě k vodě bez jediného vysvětlení, nebo proč sis vybral zrovna tuhle planetu, když je jich ve vesmíru tol –"

„Nechtěl jsem vést útok na Zemi," špitl, hlas ochraptělý. „Být to na mě, Thanos na Midgard nikdy ani nepomyslí. Ale ten Tesseract... on prahne po Kameni Prostoru, který se nachází v něm. Měl jsem ho pro něj získat, i kdyby to znamenalo jít přes mrtvoly." Mluvil tiše, sotva slyšitelně, ale Tony pozorně naslouchal. „Nebylo pro mě těžké ho najít... a věděl jsem, že když zaútočím na New York, zastavíš mě. Sice ne jako... ne jako Iron Man, ale... věděl jsem, že bys mě poznal. Že bys udělal cokoli, abych tvému světu neublížil. Znáš mou magii, znáš mé slabiny, poradil by sis, i kdybys na své straně neměl ostatní."

Vynálezce stiskl rty v úzkou linku. „Fajn. Dejme tomu, že to myslíš upřímně a že Tesseract opravdu je jeden z těch Kamenů Nekonečna – ano, pamatuju si je. Nejsem blázen, abych zapomněl na něco tak důležitého –, jenže kdo je potom Thanos?"

„Důvod, proč musíte být připraveni bojovat," odvětil náhle chladně. „A nechtěl bych to vysvětlovat dvakrát, takže kdybys mohl zavolat zbytek svého týmu –"

On ale zavrtěl hlavou. „Ne, ještě ne. Ještě je tu ta jedna věc, kterou musíme vyřešit. Ta věc, na kterou jsi mimochodem neodpověděl. A začíná tím, že mi řekneš, proč jsi sakra před dvaceti lety nebyl schopen dorazit na jedno setkání – a pak už se neukázat nikdy."

Tentokrát sebou Loki cukl a ve tváři se mu dokonce mihla provinilost, která trošičku ztišila jeho vztek. Jenom trošičku, protože i po dvou dekádách to totiž pořád bolelo. „To..." začal váhavě, „to ti nemůžu říct."

„Blbost," zamračil se. „Odkdy ty hraješ na ‚můžu' a ‚nemůžu'?"

„Starku –"

„Ne, poslouchej mě. Nechals mě tam, aniž bych věděl, jestli jsi mrtvý nebo živý, jestli jsem nenaletěl na nějaký tvůj vtip, protože proč by se chtěl bůh vzdát nesmrtelnosti pro člověka, že?"

„Tony –"

„Jenom jednu odpověď. Chci toho tak moc po tom všem? Myslím, že si zasloužím znát důvod, proč mě to na tak dlouho zničilo."

„Anthony."

A to jedno slovo, to jméno, udělalo své. Okamžitě sklapnul, s klapnutím sevřel čelisti k sobě. Zaposlouchal se do té naléhavosti, s jakou bylo těch sedm písmen vyřčeno. Znal ten tón až moc dobře, naznačoval mu, ať se zamyslí a použije ten svůj geniální mozek.

Proč by mu Loki odmítal říct pravdu? ptal se sám sebe.

A vzato kolem a kolem, odpovědi znal už léta. Jenom si je nechtěl připustit, protože jej z nějakého důvodu bolelo méně namlouvat si, že ho Loki opustil, protože ho nikdy nemiloval, než připustit si, že všechno, čeho se po celou dobu jejich vztahu báli, se stalo skutečností.

Zhluboka se nadechl a promnul si rukou čelo. Myšlenky mu doslova vířily hlavou, a se všemi těmi city to bylo ještě horší. Nesešlo na tom, že se s nimi vypořádával... vlastě už od chvíle, kdy se Loki opět objevil na Zemi.

Zatraceně. Vydržel dvě dekády bez takovéhoto sentimentu. Měl tušit, že jestli mu někdo naruší jeho bezcitný playboy image, bude to Loki. Znova.

S povzdechem svěsil ruku. „Řekni mi alespoň jedno," hlesl nakonec. „Chtěl jsi před těmi dvaceti lety přijít?"

Loki zvedl hlavu, tentokrát to byl on, kdo navázal oční kontakt. „Dal bych cokoli za to, abych mohl vrátit čas a tehdy dorazit."

A zatraceně, jestli mu tahle jediná věta neudělala v emocích ještě větší guláš.

S neslyšnou prosbou se zadíval na strop. Dopřál si – vlastně jim oběma – pár vteřin ticha, aby si alespoň trochu utřídil myšlenky. „Dobře," řekl nakonec. „Jarvisi... teď už můžeš zavolat zbytek."