Sentiment (Frostiron)

18. Musíme si promluvit

Tuhle kapitolu věnuji addisonmclahey, jejíž zpráva mne neskutečně potěšila. <3

Celé tohle místo na něj křičelo jediné: Stark.

Ne snad proto, že věž samotná se jmenovala Stark Tower, ani proto, že Stark samotný v ní bydlel.

Šlo o styl. O to, co Tower představovala.

Byl to technologický zázrak a on si to moc dobře uvědomoval. Stark vždycky oplýval nejmodernějšími vymoženostmi Midgardu a to byl taky důvod, proč si před tolika lety získal jeho pozornost. Navzdory zaostalosti i nedostatkům jejich světa si dokázal najít cestu, jak vyčnívat, hledal nové řešení i postupy a pomáhal svému světu se vyvíjet.

Starkova mysl byla bdělá, plná nápadů, jež kvůli nedostatku zdrojů nemohl zrealizovat. Kdyby se býval narodil kdekoli jinde – ať už jako Ásgarďan, jako Álf, nebo jako Van –, získal by si se svou bystrostí obdiv mezi bytostmi všech Devíti světů, tím si byl Loki jistý.

Ani o dvacet let později se jeho tak vysoké mínění o Anthonym nezměnilo.

Obdivoval, co Stark ve svém světě dokázal. Možná Midgard nenavštívil už dvě dekády, ale to neznamenalo, že nepoznal technologický pokrok, když ho viděl. Moc dobře si uvědomoval, že Stark je svou technikou napřed oproti zbytku Země.3

Iron Man, jak sám sebe i svá brnění nazýval, byl jeden příklad za všechny.

Procházel ve tmě po nejvyšším patře věže, kde měl Tony svůj střešní byt. Nepřekvapilo ho, že chtěl mít rozhled, ostatně, bývá zvykem, že mocní lidé, muži i ženy, nejradši staví svá sídla, co nejvýš jen mohou.

A ačkoli všechno okolo něj obestírala tma, on zřetelně viděl nábytek okolo sebe. Nemusel k tomu ani využít svou magii, jakožto přirozenému měniči mu pouze stačilo vylepšit své oči, aby lépe viděl v noci.

Luxusní nábytek, nový interiér, a přesto tenhle byt Lokimu připomínal Tonyho vilu v Malibu. Stark měl svůj vlastní osobitý styl, který se jednoduše nedal napodobit, a extravagantnost bylo jeho druhé jméno.

Náhle se rozsvítilo jemné světlo, které ozářilo většinu apartmánu a do jeho koutů vrhalo stíny. Loki okamžitě ustrnul uprostřed kroku. Zesílil svůj stisk na žezle, očima těkal sem a tam. Vyslal svou magii do prostoru, ale necítil přítomnost žádné další osoby, ani nikoho neslyšel. Dával si pozor, aby nedal najevo žádné známky rozrušení, přesto zůstal stát na místě.

„Nejste oprávněn ke vstupu do věže, ani do pánových soukromých prostor," ozvalo se odnikud chladným, nelidským, přesto ne úplně robotickým hlasem, který Loki sice slyšel jenom jednou při své předchozí návštěvě, ale stejně okamžitě věděl, komu patří. „Zůstaňte na své pozici a odložte zbraně, nebo budu nucen podniknout kroky k obraně, Loki."

Nepohnul se, ale své žezlo nepustil z ruky. Místo toho naklonil hlavu na stranu, očima zatěkal ke stropu, a pak pohled přesunul do stran. „Umělá inteligence," promluvil konečně, v hlase mu zazníval úžas. „Slyšel jsem tě i předtím, ale až teď si doopravdy všímám."

„Odložte svou zbraň," zopakoval hlas.

„Takže to doopravdy dokázal," zamumlal si Loki pro sebe. Z kousku mysli doposud střeženými bariérami, jež opadávaly, čím déle na Midgardu byl a čím déle čelil Starkovi, se mu vynořila vzpomínka Anthonyho mladší tváře, kterak hovoří o svých plánech do budoucna.

„Dovedeš si představit, co bych s umělou inteligencí dokázal?" Anthony se rozmáchl, v rukou složku s nápisem J.A.R.V.I.S. uprostřed. „Nebo mohl udělat? Stačilo by jen říct ‚Hej Jarvisi, udělej mi kafe', a potom bych si pro něho musel jenom přijít, nemusel bych nic mačkat a ušetřil tak čas. Loki, nesměj se, kafe je vážná věc. Dej ten čaj dál ode mě!"

Krátce zatřepal hlavou. Sáhl do svého nitra, aby svou vlastní magií znova posílil zábrany, jež si v mysli vytvořil. „Takže," pokračoval, aniž by věnoval pozornost varování, „opravdu tě pojmenoval Jarvis?"

Pár chvil se mu nedostávalo odpovědi, a Loki přemýšlel, zdali ho Jarvis ignoroval, nebo se rozhodoval, jestli je hoden odpovědi. „Ano," připustil nakonec, „pán mi říká Jarvis. Mé... doporučení se však nemění. Odložte svou zbraň, nebo budu nucen zasáhnout."

„Ať už na mne zaútočíš jakkoli, nebudeš schopen mne zastavit," podotkl nevzrušeně. Znova vykročil, přestože kolem sebe rozprostřel neviditelný štít energie. Řídil se heslem ‚nikdy nepodceňuj nepřítele' a nesešlo na tom, že nepřítele znával.

Zhluboka se nadechl. Kromě vzduchu do plic nasával i magickou energii proudící všude kolem. Tohle místo zářilo energií jako maják, a stejná nezvyklá energie, akorát v silnější míře, vycházela ze Starkovy hrudi, přímo z jeho obloukového reaktoru.

Věděl, že právě obloukový reaktor Tower napájí, koneckonců, nepřežil by tak dlouho, kdyby Thanos pojal podezření. Musel hrát svou úlohu ve hře, což znamenalo zjistit si o potenciálním cíli i nebezpečí co nejvíce informací.

A pak tady byla osobní zvědavost, samozřejmě, přestože emoce měly hrát pouze druhotnou roli. Když prvně viděl světelný kovový oblouk v Tonyho hrudi, nevěděl, čeho všeho je ta věc schopná, ale jedním si byl jistý: obloukový reaktor udržoval Starka naživu.

Vnímal proudy energie, které reaktor vysílal do Anthonyho srdce a dále do celého těla. Nevěděl sice, proč reaktor potřeboval, na to byl jejich kontakt až moc krátký, ale znal jeho funkci. Proto taky neotálel použít žezlo na jeho hruď, i když byl tou dobou vliv Kamene mysli na něj silnější.

Nečekal jen, že se jeho trik obrátí proti němu, že energie reaktoru změní energii Kamene, že se mezi nimi na kratičký okamžik vytvoří telepatické spojení.

Celý apartmán se ponořil do tmy. To vytrhlo Lokiho ze svého zamyšlení. Cukl sebou, připraven k boji, cítě, jak mu magie v jeho žilách pulzuje napětím a touhou po uvolnění.

Slyšel tiché vrnění motoru a svým napojením na magické proudy všude okolo vnímal rychle se přibližující cizí, přesto však svým způsobem známou energii.

Ne. Tep se mu zrychlil, přesně jednou se roztřeseně nadechl. Neměli tady být, ještě ne. Ještě tady neměl být.

Jenomže byli.

V duchu se proklel za své meškání způsobené vzpomínkami, myšlenkami i emocemi. Slyšel tichý smích The Othera, jenž se mu rozlehl hlavou, když si i on uvědomil, do jaké situace se Loki dostal, a jeho žezlo zazářilo jasněji při další z mnoha připomínek jeho případného selhání.

Sáhl po své magii, aby použil teleportační kouzlo. Potřeboval se dostat ještě výš, než kde se nacházel teď, aby mohl zkusit přivolat Chitauri a nevypadalo to, že selhal záměrně.

Polila ho hrůza, když se nic nestalo. Jeho magie, oslabená kvůli poutu, jež ho vázalo k Thanosovi a nutilo k poslušnosti, narazila na bariéry.

The Otherův tichý smích znova rezonoval jeho hlavou a Loki si uvědomil, že to jeho jsou bariéry, jež mu nedovolovaly se magicky přemístit. The Other moc dobře věděl, že je Loki v maléru, a užíval si každičký okamžik jeho selhání.

„Chtěl jsi po mně, ať otevřu portál," zasykl Loki sotva slyšitelně.

„Říkal jsi, že tě nesnáší," broukl The Other. „Tvrdil jsi, že není třeba se obávat, že máš plán. Tak se předveď, princátko."

K jeho uším dolehly kroky několika párů bot a střešní byt se opět rozsvítil. „Říkal jsem, že zasáhnu," poznamenal Jarvis suše.

Jen pouhých několik metrů od něj, přímo nad barem, stáli nastoupení Avengers, stále ve svých bojových oblecích.

Vepředu jejich skupiny, pomalu scházející schody dolů, byl Iron Man. Zíral přímo na něj, masku odklopenou, kávové oči rozšířené, ale nečitelné, ve tváři typický úšklebek.

Stark pozvedl ruce. Mířil na něj repulsory stejně jako před nedávnem ve Stuttgardu. „Ani hnout, Loki. Musíme si promluvit."