instagromance | vkook | texting √√

25. Stuck together

Možná nedokážu být před "Jeho Veličenstvem Králem Dokonalosti" cool, ale pořád mám jeden triumf...

Funkční nohy.

Vážně se na Taehyunga podívám a mírně se skloním, abych se přiblížil k úrovni jeho tmavých očí. „Ani jsem nečekal, že přijdeš... A taky že jsi nepřišel! Jak jsi se ale dostal sem dolů, to jsi jako sjel na vozíku schody? Chlapi, co milujou nebezpečí jsou tak sexy~”

„Máš pravdu, miluju nebezpečí. Co je taky nebezpečnější než vražda za bílého dne?” usměje se, čímž mi trochu nažene hrůzu a začne přede mnou couvat do výtahu, o jehož přítomnosti jsem doteď nevěděl. A začnu si připadat tak hloupě. :)

Rozhlédnu se okolo a vidím skupinku lidí, jak si cosi šeptají a přitom si ukazují na Taehyunga.

Na Taehyunga a na mě.

„Co? Já vím, že jsme krásní, ale najděte si laskavě na očumování něco jinýho, díky,” řeknu jim vesele a na poslední chvíli, když už se zavírá, vletím za Taem do výtahu.

Po pár sekundách stoupání se ale ozve hrozivý zvuk skřípání, já nadskočím a oběma z nás otřese náhlá rána. Výtah se zasekl.

„To ne! To se nemá dít! Zarezervoval jsem nám na dnešek kurz horolezectví a taky jsme měli jít do parku zaskákat si přes švihadlo a zkoušet balet!” křičím a bouchám o kovovou stěnu, jako by to mělo něčemu pomoct.

„Ty blbče!!!” zareaguje hned Imvák a hodí na mě svojí botu, kterou stejně nepotřebuje lol.

„Promiň, asi bych měl přestat. Teď totiž nemůžu utéct. Což ty teda nemůžeš nikdy, ale chápeš.”

„Zmlkni!” zavrčí. Tentokrát je cítit, že toho má vážně dost. Přestávám vydávat jakékoliv zvuky a poraženecky se opírám o stěnu výtahu.

Po několika minutách úmorného ticha se Tae konečně ozve. „Ummm... Seš ale i tak hodnej... Bylo hezký, jak jsi se nebál ozvat a vynadat těm lidem. Ale jestli budeš takhle odhánět všechny, nebudeš celej večer dělat nic jinýho.” Snaží se znít bezstarostně a klidně, ale přesto v jeho hlase cítím náznaky smutku a zoufalství.

Tak rád bych mu pomohl. Tak rád bych svého Imvíka osvobodil od všech těch problémů, za které nemůže. Ale netuším jak.

Zamračím se a aniž bych nad tím přemýšlel, začnu mu jemně hladit vlásky. „Až vystuduju, dám se na práva. Tomu debilovi zařídím doživotí ve vězení. A budu bohatej. Hodně bohatej. Odletíme spolu někam, kde nás nikdo nebude znát a už nikdy nedovolím, abys byl smutný.”

„Jungkookie... Ty jsi můj poklad, víš to?” zešeptá a vypadá, jako by zadržoval slzy. Vždycky, když jsme si psali, působil na mě tak silně a vyrovnaně. Mrzí mě, že měl potřebu se přede mnou přetvařovat. Muselo ho stát hrozně moc energie předstírat, že se nic neděje. Přitom stačí pět minut osobního kontaktu a už to v sobě zadržovat nedokáže.

„Postarám se o tebe. Hlavně nikdy nezapomeň, že tě vždycky budu mít rád. I kdyby tě zbytek světa chtěl usmažit na oleji z psích uší, i kdybys vypadal jako shnilý jabko prolezlý homosexuálníma červama, i kdybys o mě řekl, že jsem slimáček... Já tě milovat nepřestanu.”

„Ty jsi takový pako,” zakroutí nevěřícně hlavou. A mně je úplně jedno, že mě urazil a že mi vyznání neopětoval, usmívá se a to je mi největší odměnou.

Podepřu Taeho pod koleny a zády a velmi opatrně ho zvedám z vozíku, jen abych ho pak mohl na studené zemi posadit vedle sebe a natisknout se na něj.

Na prvním setkání s kýmkoliv jiným bych měl problémy s vymýšlení toho, co vůbec budu říkat. Což by dopadlo tím, že bych neříkal nic a stala by se z toho trapná schůzka, kterou by si nikdo dobrovolně nezopakoval. S Taehyungem to ale je něco úplně jiného. Jako bych ho znal odjakživa. Spojuje nás jakási zvláštní energie, které bych nedokázal odporovat, ani kdybych chtěl.