Jungkook vlastní meme stránku na Instagramu, kde si anonymně získal tisíce fanoušků.
Přijde ale den, kdy se rozhodne sdílet svoji fotografii a od té doby mu začnou chodit podivné zprávy od neznámého ctitele.
¡¡¡Le disclaimer na začátek: Miluju Blackpink a cílem tohoto příběhu rozhodně není navážet se do Rosé. Vybrala jsem ji JENOM kvůli tomu, že se rýmuje s Josém lol. Neodráží to žádné moje názory na její osobu. Nevěděla jsem, že se děj vyvine takhle, ale nějak se mi nepovedlo zkrotit představivost. :') Luv Rosé ❤❤❤ ¡¡¡
...
chat s uživatelem rose_4.0
rose_4.0 Dobře, takže ho neznáš?
memeish_bunny Ne
rose_4.0 Tudíž ti nebude vadit, když ho vyhodím z okna?
memeish_bunny TY ALE BYDLÍŠ VE DVANÁCTÉM PATŘE
rose_4.0 Já vím
memeish_bunny Nemůžeš jen tak zabít člověka
rose_4.0 To sis měl uvědomit předtím, než jsi mě s ním podvedl
memeish_bunny WTF Nepodvedl! Ta fotka je stará!
Nedělej to!!!!!
rose_4.0 Byl bys radši, kdybych z toho okna skočila já?
memeish_bunny cOžE?!
rose_4.0 Tak co...? Já nebo on?
memeish_bunny Zbláznila ses? Hned toho nech!
rose_4.0
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
memeish_bunny Tak to je divný okno...
Víš vůbec, co děláš?!
!!!Jestli Taemu ublížíš, tahle konverzace poslouží jako důkaz a půjdeš rovnou do vězení!!!
Rozumíš?
Tohle není řešení!
!!!!!!!!
zobrazeno
...
Už nemůžu dál plýtvat časem. Dostat se k ní autobusem by trvalo přes dvě hodiny. Nasedám to taxíku, na který asi nebudu mít peníze, ale to je teď poslední věc, která by mě zajímala.
Uznávám, že mě Tae štve tím svým dolejzáním. Ale nechci, aby umřel! Sakra! Nesmí umřít! Stýskalo by se mi po něm. Po jeho neústupnosti, otravnosti a zoufalých pokusech získat mě zpátky. Je to úchyl. Ale ještě pořád... Ještě pořád je to můj úchyl.
Ať se děje, co se děje, zachráním svého úchyla. Protože jestli umře teď, už ho nebudu moct zabít já.
Konečně jsme tady. Bez placení vybíhám z taxíku a okamžitě mířím k domu své bývalé přítelkyně. Kvůli tomu, co ale uvidím před ním, se mi na mrazivou chvíli zastaví srdce. Taehyung. Nehybně, bez dechu leží na tvrdých dlažebních kostkách. S rozdrceným mobilem po svém boku a hrozivě uvolněným výrazem v obličeji. „Tae!”
To ne. To nemůže být pravda...
Klekám si před ním a jeho studené tváře beru do svých rozklepaných dlaní. „T-Tae...” volám tiše a čekám, až mi jeho zmodralé rty odpoví. Marně.
„Taehyungu... Podruhé to udělat nesmíš! Ne-neopouštěj mě.”
A tak to skončilo. Jeho život, naše láska, náš příběh.
Ne vždy to bylo hezké. Ale právě proto mě tahle trnitá cesta mnohému naučila a přinesla kouzelné okamžiky, na které nikdy nezapomenu. Mrzí mě, že odešel dřív, než jsem si uvědomil, že bych mu dokázal odpustit. Už nikdy mu nebudu moct říct, že se mi nepodařilo odpoutat ho od svého srdce. Už nikdy mu nebudu moct říct, že ho miluju.
Byl moje první i poslední velká láska.
Miluju tě, Tae.
Nebo ne?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Svlíkni se. Chci, aby to bylo to poslední, co uvidím před smrtí,” zašeptá najednou zesláblý hlas a vytrhne mě tak z uplakaného transu.
„Ty imbecilní debile!” zavrčím a plesknu tu oživlou mrtvolu po tváři.
Taehyung se pousměje a pod přivřenými víčky mě zahřeje spokojeným pohledem. Nesmírně se mi ulevilo. Vůbec nevím, jak bych se s jeho odchodem vyrovnával. Znamená pro mě víc, než bych si kdy dokázal přiznat.
Ale z toho nevyplývá, že na něj automaticky začnu být hodný!
„Já jsem tak blbej. Jasně, že neumíráš, když kolem není spousta krve a z tebe se nestala placka! Jaké zklamání!!! Takže... ona tě nevyhodila oknem?”
„Emememem... Vyvedla mě ze dveří a pak mi na hlavu hodila můj iPhonek. A bolí to... Hrozně moc to bolí. Všechno kolem se motá. I Kookie se motá. Ale hezky se motá. Auvajs. Nemám otřes mozku?”
„No to těžko, když nemáš ani mozek. Seš jenom ožralej jak prase. Tsss. A já se o tebe ještě bál...”
„Jé, červená!” uchechtne se nadšeně při pohledu na mé prsty, po kterých stéká několik osamocených kapek krve. Aha, tak jsem se mýlil. Asi nakonec bude zraněný.
Poodhrnu mu vlasy a nacházím naštěstí ne příliš velkou povrchovou ránu na jeho týlu. „Takže tady tě ta moje kráska uhodila? Mobilem?”
„Kalamajka, motýlek, bum,” zakňourá a to s tónem plným takové míry bolesti, že se nad ním chtě, nechtě musím smilovat, vzít si ho do náručí a odkráčet s ním na autobusovou zastávku.
Taxík si nezaslouží a v nemocnici bych se za takového ožralu styděl. A pokud si bude další den něco pamatovat, bude mi muset projevovat vděk už jen za to, že nedostal ránu i ode mě.
