instagromance | vkook | texting √√

59. Who cares about měsíce

Do mého apartmá jsme dorazili někdy kolem třetí hodiny ráno. S tichým přáním, aby se mi Taehyung nevyzvracel do postele, jsem ho zabalil do svých měkoučkých peřin a obličej mu zakryl poštářem, abych na něj celou tu dobu nemusel zírat a trochu se vyspal. Sám jsem si ustlal na tvrdé a studené zemi, ale pořád lepší než riskovat, že mě Imvák v noci zalehne nebo kousne do kotníku.

Crrrrrr. Crrrrr. Budík zvoní a já se nenávidím za to, že jsem ho večer nevypl. Vždyť je sobota :(

Zvedám svoje rozlámaná záda a právě ve chvíli, kdy se snažím postavit, kdosi nebo cosi se ke mně připlazí a sevře mě v pevném obětí, ve kterém se mi ani trochu nelíbí. „Pusť mě!!!"

„Ne."

„Potřebuju na záchod!"

„A já potřebuju tebe."

„To mě nezajímá."

„Všechno mě tak šíleně bolí. Ale když jsi se mnou, bolí to míň, králíčku..." zasměje se Taehyung a štípne mě do tváře.

„A heleme se... Už mluvíš a dokonce i chodíš. Takže vypadni a odfrč domů. Jenom mě otravuješ," zamumlám a odplesknu jeho ruku pryč.

„Tak... Tak jo. Promiň," odpoví podivně sklesle a pouští se do ústupu. No teda. Co se to děje? Tae se tak snadno nevzdává!

Nejspíš mu vážně nebude dobře...

Zhluboka se nadechne a ujde pár kroků, po kterých se musí zastavit a opřít o zeď, aby zpátky získal ztracenou rovnováhu.

Pokračuje dál a místo toho, aby dveře otevřel, podlomí se mu nohy a vrazí do nich hlavou.

Proboha. V takovém stavu ho přece nemůžu vyhnat ven.

„Ne, počkej... Nechoď. Dám ti Ibalgin," řeknu a přiskočím blíž, abych ho z boku podepřel a pomohl mu dosoukat se ke gauči.

Vím, že kdybych si tak živě nepředstavil jeho smrt, dokázal bych si namlouvat, že mě jeho osud nezajímá. Jenže teď už s pravdou bojovat nedokážu. Taehyung je sobecká zrůda a svině, která mi zlomila srdce... Ale když někoho milujete tak moc, že je pro vás vším, nemůžete to jen tak smáznout a všechno přeměnit na nic.

„Tae? Chtěl bys- Chtěl bys pořád být mů- teda... Chtěl by sis dát kakao?

„Ano!"

Naštěstí se mi podařilo včas vyváznout od svých nepromyšlených řečí. Nuceně se usměju a mizím v kuchyni. Mám skvělou příležitost přimíchat mu do pití jed, ale já se zrovna teď rozhodl, že mu dám další šanci... No nenaštve to?!

Po pár minutách se vracím do obýváku a tisknu Taemu do ruky šálek horkého čokoládového nápoje. „Vyrobeno s nenávistí," mrknu a sedám si vedle něj.

„Díky," poví vesele a usrkne první doušek. „Mhm... Skoro tak sladké jako ty~"

Ačkoliv se za to nesnáším, nekontrolovatelně zčervenám a uhnu pohledem. To není fér. Proč jsem z něj vždycky tak mimo?

„Je mi to líto, cukřenko. Nikdy jsem nechtěl, abys kvůli mně trpěl. Byl jsem tak hloupej a až když jsem tě ztratil, uvědomil jsem si, že tě potřebuju. Že bez tebe nejsem nic. Ale osud nás chtěl znovu spojit. A tak seslal Lidl, aby-"

„Nech těch keců, pls..." zamumlám, abych si zachránil zbytky duševního zdraví. „Proč jsi vlastně včera šel za... ní? Kromě toho, že jsi byl nalitej jak houba v octu?"

„Abych vyzkoušel, jak moc tě miluje. Kdyby mě přesvědčila, že si tvojí lásku zaslouží, přestal bych vašemu vztahu bránit." Nebudu lhát, tímhle mě dost překvapil. Nečekal bych, že zrovna on by mě přenechal tomu, s kým bych byl šťastný. Vzdal by se své lásky, jen abych já mohl být s tou svojí. Že by to dokazovalo upřímnost jeho citů?

„W-wow Tae... A jak jsi to chtěl udělat?"

„Plánoval jsem jí říct, že máš AIDS."

-_-

„Ty postižený hajzlácký játro ze školní jídelny!" zavrčím a vytrhnu mu z ruky hrnek s kakaem, které do sebe během pár sekund naleju. „Už nemám holku. Kvůli tobě. A ty nemáš kakao."

Taehyung se na mě podívá smutnýma očima, jako bych mu postřílel rodinu. Což jsem vlastně částečně udělal taky, ale chápeme se.

Každopádně asi procházím existenciální krizí, protože mi na něm ten nešťastně vydíravý pohled připadá neúnosně roztomilý. Opravdu a bolestně neúnosně. Musím to zastavit, jinak se neudržím a udusím ho svými rty. „Nečum na mě tak, Imváku! Můžeš si za to sám. Za všechno si můžeš sám. A hlavně za to, že tě nemá nikdo rád."