Jungkook vlastní meme stránku na Instagramu, kde si anonymně získal tisíce fanoušků.
Přijde ale den, kdy se rozhodne sdílet svoji fotografii a od té doby mu začnou chodit podivné zprávy od neznámého ctitele.
A je to tu. Čas utekl rychleji, než jsem čekal a přišel den, kterého jsem se bál a zároveň se nemohl zbavit zvědavosti na to, co mi přinese. Protože po dnešku už bude všechno jasné. Žádné ale, žádné možná, žádné kdyby. Dostanu jasnou a upřímně čirou odpověď. Ano nebo ne.
S Josém na vodítku procházíme parkem a vychutnáváme si udivené pohledy lidí nezvyklých na aligátoří mazlíčky. Zatímco moje děťátko veškerou tu pozornost srdečně miluje, já se spíš snažím sám sebe odlákat od myšlenek, které se mi znovu a znovu sbíhají k Taehyungovi. Bude na mě čekat s kyticí a čokoládou? Obejme mě, pohladí po vlasech a jako vždy mi do ucha zašeptá, že mě miluje? Nebo mi dá věčné sbohem a naše cesty se rozejdou?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na mobilu kontroluju čas. Za pět minut tři hodiny. Sedám si před veterinou a zavírám oči. Hřejivé sluneční paprsky mě hladí po tváři stejně jako vůně jemného vánku, který si pohrává s mými vlasy. Bříšky prstů přejíždím po uhlazeném povrchu dřevěné lavičky. Snažím se to vnímat všechno. Zapamatovat si každičký detail světa, který jako bych měl každou chvíli při svém posledním výdechu opustit.
Taehyungu... Zbav mě toho utrpení. Prosím. Vysvoboď mě od toho čekání. Sedni si vedle mě. Polib mě. Věnuj mi úsměv, který dá mému životu zase smysl.
Prosím...
Taehyungu.
Kde jsi?
Neopouštěj mě.
Otevírám víčka a očima hned zabloudím k hodinám na zdi protější budovy. Půl čtvrté. Dochází mi, co to znamená. Je to pryč. Poslední chabé záchvěvy mé naděje jsou pryč. To jediné, co chci, je pryč. Moje štěstí je pryč. Taehyung je pryč.
Dal jsem mu šanci. Všechno jsem mu byl ochotný odpustit a uvěřit, že i on mě miluje. A po něm jsem chtěl jediné. Aby přišel. Chtěl jsem tak málo. Jenže já mu ani za tohle nestál. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že mu na mně může záležet... aspoň z poloviny tak moc, jako mně záleželo na něm?! Byl jsem tak hloupý, naivní, důvěřivý a teď za to zaplatím.
Z té velké lásky, kterou mi sliboval, zbyly jen lži. Lži, které mě teď dusí, drtí mé srdce a rvou ze mě touhu žít. Zanechávají mě tak slabého, zoufalého a žalostného. Jako zaživa hnijící mrtvolu. Jsi spokojený, Taehyungu? Je tohle to, co jsi chtěl? Zničit mě?
Nezvládám s tím bojovat.
Nemám sílu s tím bojovat.
Ale hlavně...
Nechci s tím bojovat. Už nemám proč se snažit.
Propadám té bolestivé temnotě, ve které se nezvladatelně hroutím a topím ve vlastních slzách.
Proč jsi mi to udělal? Proč jsi mě zradil?
Já tě miloval, Taehyungu. A ty jsi moji lásku vzal, roztrhal a odhodil jako tu nejzbytečnější bezcennou věc.
Nikdo vás nemůže zranit víc než ten, koho si pustíte k srdci.
Vyčerpán vlastním pláčem se poddávám spánku. Na lavičce uprostřed města. S aligátorem u nohou. Schoulený v mikině. Přesto tak vychladlý a ukolébaný odporně trpkou omračující samotou.
