Jungkook vlastní meme stránku na Instagramu, kde si anonymně získal tisíce fanoušků.
Přijde ale den, kdy se rozhodne sdílet svoji fotografii a od té doby mu začnou chodit podivné zprávy od neznámého ctitele.
Kvůli slzám přestávám vidět na displej. Musím přemýšlet nad tím, jak jsem nemožný. Tohle se děje pořád dokola. Tae mi zatím pokaždé dokázal odpustit. A já si toho nevážil a vždycky mu zasadil ještě hlubší ránu. Vůbec se nedivím, že mu došla trpělivost.
Někoho jako je on si prostě nezasloužím.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nemám ani sílu napsat Jinovi. Divím se, že pořád dýchám a možná mám v tom nejtemnějším koutě duše přesvědčení, že i vzduch je pro mě přehnaný luxus, na který jsem ztratil nárok.
Když si myslím, že už mi nic nemůže ublížit víc než zlomené srdíčko doprovázené příchodem deprese, uslyším zvonek. Někdo čeká před vchodem.
A já vím moc dobře kdo.
Tak a je to tady. Pozval jsem se ho a on přišel. Ten nejodpornější slizký hnusák. Taehyungův nevlastní otec. Netuším, co si od našeho setkání slibuje, ale mně jde jen o tohle - jeden z nás zemře.
Zamířím si to do kuchyně, kde rychle beru největší nůž na maso v dosahu a vydávám se ke dveřím. Pokouším se o maximální ticho, došlapuju zlehka, opatrně se vyhýbám nábytku a zadržuju dech.
Tři.
Dva.
Jedna.
Odpočítám v duchu a pak prudce otevírám.
Zvedám nůž do úrovně hrudníku a chystám se vystartovat proti osobě, která stojí před prahem. Jenže... Tam nikdo není? Ani žádná krabice s dalším zablešeným plyšákem?
„Nůž? Tak to jsi mě hezky přišel přivítat,” ozve se najednou povědomý hluboký hlas.
Ale... Ale vždyť to je Taehyung!?
Stojí opřený o zeď domu, jen pár desítek centimetrů od vchodu a já nechápu, jak jsem ho mohl přehlédnout.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Slzy. Stesk. Smutek.
To všechno na něm vidím. Stejně tak jako on na mě. Jsme na sebe napojení jakýmsi drátem upředeným ze všech těch citů, které v sobě vzájemně vyvoláváme. Proudí jím naše emoce. Nespoutané, syrové a bez obalu. Ani jediná neunikne. Překvapuje mě, že od Taehyunga přichází právě ty samé, které vnímám i sám na sobě.
Vzpomíná. Trápí se. Lituje.
Nic neříkáme a přesto činy mluví za nás. Taehyung mi obtočí ruce kolem pasu a táhne mě dovnitř do domu, kde mě surově natiskne proti velké dřevěné skříni. Prsty mi pomalu přejede po tváři a setře z ní pár slz, které jsem při pohledu na něj neudržel. Sklání se blíž a sdílí se mnou polibek hořký jako naše odloučení.
