instagromance | vkook | texting √√

68. Volání prázdnoty

Jsem naživu. Ale za jakou cenu?

Vždyť jsem uvnitř stejně dávno umřel.

Proč? Proč já?

Místo mě tady měl ležet Tae...

Proč se nezachránil on?

Drtí mě smutek, vztek i výčitky. Nenávidím se za to, že žiju. Kdybych se nenarodil, nic z toho by se nestalo. Přísahám, že kdybych se mohl pohnout, ukončil bych to. Ukončil bych sebe. Ukončil bych všechno.

Ne. Ne! Nesmím takhle přemýšlet.

Nemůžu zahodit život, pro který Taehyung riskoval všechno.

Už jen z úcty a lásky k němu to nejde.

Budu žít. A to nejlépe, jak mohu. Budu si maximálně užívat každého dne, uskutečním své sny, aby na mě mohl být hrdý. Budu si vážit toho výjimečného daru. Posledního daru, který mi můj drahý věnoval.

Nikdy na tebe nezapomenu, Taehyungu. Miluju tě.

Snažím se držet přesvědčení, že tohle není konec, ale nový začátek.

Snažím se zůstat silný.

Snažím se bojovat s úzkostí, která mě ale pořád sráží k zemi a drtí mé nastokrát rozlámané srdce.

„Jungkooku!!! Kooku!!!" Blouzním. Zaručeně. Jak jinak lze vysvětlit Taehyungův hlas, který mi rezonuje celou hlavou?

„JUNGKOOKUUUUU!!!" Ne. Přestaň. Nemůžu se nechat ovládat výplodem vlastního mozku. Nic z toho se nedá považovat za skutečné.

Taehyung není.

Prosím, netýrej mě.

„JUNGKOOKU?????!!!" Co mám dělat? Nedokážu rozlišit realitu od přeludu.

„Kookie!!! Taehouba volá králíčka!!!" Ta přezdívka... Jak mě tohle má nechat chladným? Ať už se jedná o pouhou manipulaci mého bolestného poblouznění, nebo ne... Chci tomu dát šanci.

Chci věřit, že to je Taehyung.

„CUKŘENKOOO!!!" Taehyung. Musí to být on. Křičí, píská, přemáhá si hlasivky.

„KOOKIE, KDE JSI??!" ozývá se z dálky. Zvuk naděje a spásy.

On žije.

Musím jít za ním. Musím!

Ale... Ale nejde to.

Ať se namáhám, jak se namáhám, nedokážu se hnout.

Vlastní tělo se mi stalo vězením. Necitelnou masou přikovanou k zemi.
„Jungkookuuu!!!" hlasitost volání se pomalu snižuje.

Ne... Ne... To ne! Taehyungu, počkej.

Když nic... Dám mu aspoň nějak vědět, kde ležím. Ale... Jak? Z úst mi nevychází jediná hláska. A přitom toho chci tolik říct. Nebo ze sebe aspoň vyloudit jakýkoliv zatracený zvuk!

„Kookuuuuu!" volání se postupně ztrácí a mizí v dáli, dokud z něj nezbyde jen neslyšitelný záchvěv vzpomínek, který spouští nezastavitelný proud mých slz.

Ne. Ne. Ne. Taehyungu, vrať se. Jsem tady. Prosím...

Nenechávej mě tady.