instagromance | vkook | texting √√

69. Hlas ticha

Taehyung žije. Tohle zjištění by mi mělo ke štěstí stačit... Ale nestačí. Všechno mě bolí jen z myšlenky na to, že mě tady nenajde a nechá mé slabé zoufalé tělo zaživa se rozkládat. Nebo mě najde třeba za tři měsíce a... a bude mít vousy. Panebože, zachraňte mě někdo.

Vlastně do té doby podlehnu dehydrataci. Takže fajn.

Částečně si přeju, aby smrt přišla co nejdřív a vyvobodila mě z cely, ve které mě týrá krutost vlastních myšlenek.

Jak dlouho ještě?

Jak dlouho ještě?

Jak dlouho ještě?

Chci utéct svému vědomí, odreagovat se, naposledy zažít něco hezkého. Ale nemůžu. Nemůžu dělat absolutně nic. Jenom tady ležet jako chcíplá mrcha a trápit se nad svým žalostným životem.

Jak dlouho ještě?

Jak dlouho ještě?

Jak dlouho ještě?

„K-kookie?” Už zase slyším ten hlas. Hřeje mě u srdce a přesto se bojím, že se mi jen zdá. „Konečně jsem tě našel.”  Cítím, jak se mi kolem těla obtáčí dvojice pevných rukou, které mě opatrně zvedají. Jejich dotek ve mně okamžitě probouzí nezaměnitelné slastné jiskření.

Taehyungu...?

Podařilo se mu posadit mě. Tiskne si mě k hrudi. Nasávám jeho uklidňující láskyplné teplo. Jsem zachráněn. Poznávám pravou definici štěstí.

Taehyungu. Lásko. Díky.

„Slyším, jak dýcháš... A-ale... Jsi v kómatu?” ptá se najednou zaskočeně.

Jak na to přišel? Kóma? Nejsem v kómatu! Teda asi. Asi určitě ne.

Zapřu se a opět se mi podaří otevřít oči. No teda, Tae... Musíš i teď vypadat tak zatraceně dobře? Co si o sobě vůbec myslíš?

Jakmile se naše pohledy setkají, Taehyung vyjekne a se širokým úsměvem mě v objetí ještě víc zmáčkne. „Nejsi v kómatu! Tak co s tebou je? Hmm?”

Postupně zjemňuje tón, kterým na mě promlouvá: „Jungkookie? Co je s tebou?” Lehounce se mnou zatřese. Chci mu odpovědět. Chci se na něj usmát. Jenže své tělo pořád nedokážu přinutit k sebemenšímu pohybu. „Už vím, králíčku... Něco ti poškodilo páteř a ty jsi teď ochrnutý. Je mi to líto. Viděl jsem jeden dokument a... Lidi jako ty by neměli žít. Vždyť to není život, ale utrpení. Osvobodím tě. Uleví se ti. Bude ti dobře. Dej mi minutku. Najdu si nějakej velkej kámen a rozbiju ti s ním hlavu.”

Cože?

Taehyungu?

TAEHYUNGU??????!!!!!!

Už nad ničím nepřemýšlím. Zvedám ruku a dávám Taehyungovi takovou facku, jakou svět nepamatoval. Doufám, že mu po ní aspoň rok zůstane modřina. Frajírek jeden bezcitnej. To bylo pořád řečí, jak moc mě miluje a teď by ze mě vymlátil mozek.

„Kookie? Kookie!” Blázen to je. Normální blázen. Na tváři mu zůstala rudá vytlačená stopa po mé dlani a on se usmívá a po celém obličeji mi roznáší drobné sladké polibky. „To víš, že bych to neudělal. Nikdy. Stěží jsem to zvádl říct. Ale zabralo to! Zabralo! Vidíš? Můžeš se hýbat! Jen potřebuješ pořádnou motivaci,” tiše se zasměje a zaboří nos do mých vlasů.

Miluju ho a zároveň nenávidím. Málem mi přivodil infarkt a právě tím mě přivedl k životu.

Můj Tae. Můj kouzelník. Můj hrdina. Rozhodl jsem se projevit mu náklonnost aspoň tím, že ho pohladím. Jenže ani zdaleka nemám dost sil na to, abych ještě jednou dosáhl až k jeho obličeji a prsty mu něžně obkroužil zranění, které jsem tak ukvapeně způsobil. A tak ruku přesouvám k jeho zadku. Budu ho muset hladit tady. No nevím jak on, ale já si nestěžuju.

Tak rád bych ti řekl, jako moc tě miluju, Taehyungu. Tebe a ten tvůj nádhernej zadek.

Škoda, že mi osud vzal všechna slova.