instagromance | vkook | texting √√

66. Je pryč

„Já tebe víc, zlato,” odpoví a ještě jednou mě sladce políbí.

„To je najednou zima, viď?” zadrkotám zuby, obtočím Taehyungovi ruce kolem krku a natěsno ho obejmu.

„Tak se obleč, chytráku... Nebo ne, mně se to takhle líbí,” usměje se a něžně si mě přitlačí ke své hrudi. „Ale nejdřív by sis to tady měl po sobě utřít...”

„C-co? Aha...” zčervenám při pohledu na skvrnu, která po mně zůstala na sklopeném prkýnku. „A má to vůbec cenu? Poletíme třináct hodin, to můžeme ještě několikrát to...to. No prostě ty víš co.”

„A po celou dobu letu nikoho na záchod nepustíme~?” pozvedne na mě obočí.

„Ne.”

Imvák jen nevěřícně zakroutí hlavou a věnuje mi letmou pusu na tvář. „Ale i tak se obleč, ať mi nenastydneš.”

„Ano, mami,” zašklebím se, ale i přesto ho poslechnu a oba na sebe bereme oblečení, které se doteď neuspořádaně válelo na podlaze.

„Jsem zvědavý, jestli si na tebe José bude pamatovat... Mohl by. Pořád vypadáš stejně příšerně,” řeknu pobaveně, načež na mi Taehyung na hlavu hodí roličku od toaletního papíru. Já se zamračím a pustím z kohoutku vodu, kterou mu začnu cákat do očí.

Pak se ale přihodí něco divného. Buď na mě přichází mdloby, nebo se letadlo naklání a já se nedokážu udržet na nohou. V momentě, kdy ztrácím rovnováhu, mě Taehyung chytne kolem pasu a rychle si mě k sobě přivine. „T-tae? Co se děje?”

„Nic. To... To bude dobrý,” snaží se mě uklidnit. Přitom mě k sobě ale tiskne tak pevně, jako by na tom závisel náš život a já mu to prostě nevěřím.

Přesně proto nenávidím létání. Snažím se zůstat při smyslech, ale tohle je nad moje síly. Propadám panice.

„Tae ne... Ne. Já nechci umřít! Ne teď. Nechci abys ty umřel... n-nechci. Ce-celé ty dva roky jsme mohli být spolu... Ale my je promarnili a teď tady umřeme.”

„Shhh... Neumřeme. Je to jenom normální turbulence. To se stává u spousty letů,” vysvětluje mi a něžně mě hladí po vlasech. Když konečně začínám mít pocit, že mi tím pomohl, nakloní se letadlo ještě prudčeji a já slyším, jak Taehyung zády naráží do kovové stěny.

A poslední kapkou je, když se ozve hlášení: „Všichni se okamžitě vraťte na svá sedadla. Připoutejte se a následujte další instrukce. Došlo k poškození motoru. Připravte se k nouzovému přistání nad Tichým oceánem. Opakuji; všichni se vraťte na svá sedadla. Pokyn platí pro celou posádku.”

Teď už mi nikdo nevyvrátí vážnost situace. Po tváři mi začínají stékat hořké slzy. „Tae... Musíme jít.”

„Ne. Ty zůstaň tady, já nám donesu vesty.”

„Ale... Musíme na svoje místa,” nesouhlasím s ním. Taehyung mě místo odpovědi svalí na zem a natlačí mě do mezery mezi záchodem a zábradlím, kde se skoro nemůžu hnout.

„Můžeme přistát každou chvíli, chápeš?! A jestli zrovna půjdeme uličkou, rozmlátí nás to.”

„Tak proč tam jdeš?!!!” křičím na něj. Nemůžu se zvednout. Nemůžu ho zastavit. Nemůžu dělat vůbec nic.„Vrať se!” volám do míst, kde se můj hlas ztrácí mezi dalšími příkazy letušky, dětským pláčem a trhaným řevem desítek lidí.

Mizí mi z dohledu. „Taehyungu!!!” Je pryč. „Tae...”

Letadlem zatřese obrovská rána. Nevím co děje, ale už mě to nezajímá. Když tu není Tae, na ničem nezáleží.

Hroutím se pod tíhou okamžiku i vlastních slz. Ztrácím vědomí a okolní svět se mění v černočerné nic.

Nic. Žádné letadlo. Žádné myšlenky. Žádné starosti. Žádná bolest.

Nic.