Two months / ERERI

16.

Pootevřu oči. Oslepí mě světlo... Chvíli to trvá než se rozkoukám. Ležím a jediné co vidím je zachmuřené nebe. Z nebe se snáší déšť, který bubnuje na mé tváři. Posadím se a rozhlednu se kolem sebe. Z každé strany jsem obklíčený hliněnými zdmi. Skloním hlavu a prohlédnu si mé oblečení. Jsem oblečený v černém obleku. Z náprsní kapsy mi trčí bílý látkový kapesníček a malá kytička stejné barvy. Ještě jednou si prohlédnu okolí , ve kterém se nacházím. Teprve až teď si všimnu , kde sedím. Je to jako dřevěná krabička. Připadám si jako porcelánová panenka, která leží v krabičce vystlané hedvábným šátkem. Pořádně nechápu co se děje a kde jsem...
Stoupnu si a zkusím se rozhlédnout ven z jámy, ve které jsem doposud ležel. Kolem díry , ve které stojím jako přikovány, stojí hlouček lidí. Většinu z nich ani moc neznám , nebo to jsou mí přátelé, kteří se jako přátelé nikdy nechovali. Všichni pláčou. Co se jim asi tak stalo... Moment to je Mikasa ? A vedle ní je... Oči se mi zastaví na menší postavě. Vlasy jí padají do očí. Do těch šedivých očí, které tak miluju. Proč všichni naříkají ? Proč naříkaš ty ? Provedl jsem snad něco ? Chci vědět co se stalo. Nechci se koukat , jak pláčeš ! No tak ! Vyškrábu se ven z jámy. Všechny si znovu prohlédnu. Vzlykají. Všichni. Levi co se to děje ?
Přistoupím k tobě. Stále brečíš. Nevěnuješ mi ani jeden pohled. Ani jeden jediný. Prosím už neplakej. Ničí mě, když tě takhle vidím !
,, Levi , neplakej " zašeptám. Nereaguješ. Co pak si mně neslyšel ? ,, Levi.. Všechno je v pořádku ano ? Nic se nestalo. Už nemusíš plakat" zašeptám. Natáhnu k tobě ruku. Chci jemně přejet po tvé tváři. Místo toho má ruka tvým obličejem prolétne , jako bych se chtěl dotknout vzduchu. Co to ...? Zkusím to znovu. Marně. Srdce se mi zastaví. ,, Levi !" vykřiknu. Rukama máchám v prostoru. Snažím se tě marně nahmatat. Co se to děje ! ,, Levi no tak ! Já jsem tady ! Podívej se na mně ! Řekni krucinál něco !" zoufalstvím ječím. Nic nepomáhá. Najednou zvedneš hlavu. Zadíváš se někam za mně. Je to tak hrozný pocit , když hledíš skrze mne...
Utřeš si slzu, která stéká po tvé lícní kosti a projdeš skrze mne. Je to tak prázdný pocit. Jako bych vůbec nebyl.
Dojdeš až na okraj jámy a pohled sklopíš dolů. Na co tam hledíš ? Je to jen prázdná jáma. Na dně je jenom dřevěná krabice. Nic zvláštního. Tak proč ? Přistoupím k tobě a nahlédnu přes okraj. Zděšením zatajím dech. Na dně, na dně té jámy není prázdná krabice. Je to rakev. A její prázdnotu vyplňuje MÉ tělo. Ležím tam bez žádného náznaku života. Pleť mám bílou jako sníh, ruce mám skřížené na hrudi, která se nezvedá při nádechu, jak by to mělo správně být. Jsem , jsem mrtvý... Mrtvý.
Jsem zmatený. Co tady dělám? Kdo teda vlastně jsem ? Levi co se to děje ? Podívám se na své ruce. Jsou tak průsvitné...
Dva muži vezmou víko rakve a spustí ho dolů. Vezmeš do ruky hrst hlíny a hodíš ji na rakev.
,, Sbohem Erene" zašeptáš.
,, Co to povídáš ?! Já jsem tady ! Přímo vedle tebe !" křičím. Po tvářích mi začnou stékat slzy. Rozpláčeš se ještě víc. Zhroutíš se na zem. Dřepnu si k tobě. Oba dva brečíme jako malé děti.
,, Neplakej už prosím ! Nesnesu se na tebe dívat, když brečíš. Ničí mě to !" ječím přes vzlyky. Chci tě obejmout. Chci ti utírat slzy a šeptat ti do ouška, že bude všechno dobré. Chci si tě schovat do náruče před krutým světem , který znám jako své boty. Najednou všechno zmizí. Všude je jenom tma. Jediné co vidím jsou tvé záda , které se ode mne vzdalují. Kam to jdeš ? Nenechávej mě tady !
,, Levi ! Stůj ! Prosím !" brečím. Nic. Neslyšíš...
,, Levi !" hystericky křičím. Nemůžu se zvednout. Nejde to. Chci za tebou běžet a zastavit tě. Ale nejde to.
Zmizíš. Jediné co vidím je tma.
,,Levi !" křičím. Dostanu totální záchvat breku. Schoulím se do klubíčka a brečím jako malé dítě. ,, Levi " teď už jenom zašeptám.

,, Erene " potichu zašeptá.
,, Erene" zatřepe se mnou někdo. Nic nevidím. Nevím kdo to je. Ten hlas je mi tak známý ale nedokážu ho zařadit.
,, Erene " zazní mí přímo do ucha.

,, Erene !" zařve někdo.
Otevřu oči a vyšvihnu se do sedu. Kde to jsem ? Po tváři mi stále stékají slzy, přes které vidím rozmazaně.
,, Erene, už je všechno dobré. Byl to jen sen " uslyším hlas přede mnou. Otřu si oči a podívám se na osobou přede mnou.

,,Levi" vydechnu a skočím mu kolem krku. Zabořím hlavu do jeho ramene. Z očí mi tečou potůčky slz. ,, Byla tam rakev a aa všichni plakali a aa a ty jsi mě potom opustil " koktám kvůli vzlykům. Mám z toho snu strach. Děsí mě představa, že by to jednou mohla být realita.

,, No tak... Byla to jen noční můra. Jsem tady a zůstanu tu " šeptá mi do ucha , zatím co já brečím a brečím. Nemohu nic dělat ,jen brečet. Levi mě objímá a já se pomalu uklidňuju. Jsem si dost jistý , že to dělá jeho přítomnost. Jeho objetí je jako lék na všechny rány, které mi vytvoří svět.

Už jenom popotahuju. Už nebrečím. ,, No vidíš " rozcuchá mi vlasy. ,,Kolik, kolik je hodin ?" zamumlám. ,, Dvě hodiny ráno " odpoví. Tolik ? Ještě před chvílí bylo něco po sedmé... Odtáhnu se od černovláska a prohlédni si ho. I přes tmu jde poznat , že je unavený. Víčka mu drží nahoře jen tak tak. Určitě byl kvůli mě celou tu dobu vzhůru...

,, Lehni. Měl by sis ještě odpočinout " chce mě znovu uložit ke spánku, ale já nesouhlasně zavrtím hlavou. ,,Erene nedělej fóry. Lehni si " zkouší to znovu. ,,Ne. Co když se mi bude zdát ten ošklivý sen ?" smutně nákrčím čelo a semknu rty blízko k sobě.

,, Nebude. A kdyby jo, jsem tu pořád s tebou " povzbudivě na mne koukne. ,, Tak si pojď lehnout za mnou " zkřížím ruce na prsou. ,, To nejde. Musím tě hlídat , kdyby se něco dělo " snaží se mi to rozmluvit. ,, Tak já spát nejdu" naštvaně pronesu.

Vtom se postel vedle mně prohne a následně se ocitnu v Leviho náruči. Přikryje nás peřinou a natiskne se ke mně blíž. ,, A teď už spi " zašeptá mi do ucha a dá mi dětskou pusinku na tvář. Na tváři mi pohrává blažený úsměv. Už se nebojím. Teď už můžu v klidu usnout s tím, že vím, že Levi opravdu nezmizí...