Two months / ERERI

29.

Ahojky !
Jak se máte ? Já mám poslední dobou nějaké depresivní myšlení. Možná proto tak vypadá i tahle kapitola. Napište mi , kolik z vás jsem rozplakala. ( Přípíšu si sama sebe)

4. Den návštěvy

Chytnu za kliku a pomalu otevřu, abych neudělal nějak moc velký hluk.
Vejdu dovnitř.
Mé oči se zastaví na spící osobě na nemocničním lůžku.
Musím si tiše povzdechnout.
Rozejdu se k lůžku se sklopenou hlavou .

Dojdu k stolku vedle něj, a vytáhnu z vázy uschlou bílou růži a výměním ji za novou, krásnou, svěží a ještě voňavou.
Přejezdu prstem po okvětních plátcích a opět si povzdechnu si.

Přivoním k růži a musím se pousmát. Otočím se k posteli a sednu si na židličku, která stojí vedle ní. Zasněně se podívám na šípkovou Růženku jménem Eren.

Natáhnu se pro jeho ruku a schovám ji do té své. ,, Ahoj" tiše pozdravím. ,,Donesl jsem ti novou růži. Jako vždy bílou. Ani nevíš jak moc mi tě připomíná" odmlčím se.

,, Voníš úplně stejně. Voníš jako kytice bílých růží. Tedy až na tvé vlasy. Ty voní jako ten nejsladší karamel " zasněně sleduji jeho nehybnou tvář. Natáhnu k němu druhou ruku a prohrábnu mu rozcuchané vlasy.

,, Tak co, šípková Růženko, kdy se hodláš probudit ? " zavtipkuji i když humor absolutně nepřichází v úvahu.
Eren by mi na sto procent odpověděl něco ještě víc sarkastického.

Něco jako ' Ty se ptáš ? Si princ musíš mě políbit, pak se teprve vzbudím ', nebo něco takového.
,, Mám pár novinek " vyslovím když mě hrobové ticho přestane bavit.
,,Jsem teď v policejním sboru oficiálně na plný úvazek. Není to úžasné ?" tiše zašeptám.
Odpověz mi prosím....

Po tváři mi steče jedna neposlušná slza. Rychle ji hřbetem ruky setřu.
,, Musíš se co nejdříve probudit, rozumíš  ? Nevím jak dlouho to zvládnu. Jak dlouho to zvládne Ludwig. Kdyby si ho jen viděl... " pronesu jako vždy do prázdna.

,, První dva dny to bylo opravdu těžké. Každý večer seděl u dveří a čekal kdy se objevíš. Pořád tam seděl a jen tiše mňoukal. Jakoby brečel. Když pochopil, že nepřijdeš, zalezl si ke mně. Teď jen spí , leží , nechce si hrát... Je jako tělo bez duše..." do očí se mi tlačí slzy, které hned zaženu.

,,Erene..... Prosím, udělej to pro mě, pro Ludwiga. Vzbuď se co nejdřív prosím" stisknu jeho ruku. V tu chvíli propuknu v pláč. Místnost se naplní vzlyky až mám pocit, že za chvíli tu nebude místo ani pro kyslík.

Uklidním se a otřu si poslední slzu. Zvednu pohled ze země a přesunu ho na Erena.
Nakloním se k němu a políbím ho na čelo.
,, Chybíš mi Erenku. Moc. Neprotahuj to zbytečně" špitnu a dosednu na stoličku.
Odpovědí mi je jenom pípání strojů.

Vytáhnu z kapsy mobil a podívám se na čas. Už mám jenom hodinu....

7. Den návštěvy.

Probudím se a rozhlédnu se kolem. Do očí mě praští bílé světlo, kterému dávají ještě větší důraz bílé stěny. Zvednu hlavu z lůžka a posadím se na židli. Protáhnu se a pohledem sklouznu k Erenovi. Stále spí. Žádná změna.

Dám mu malý, něžný polibek a pohladím ho po tváři. Kéž bychom byli v pohádce....
Zvednu se ze židličky a projdu se po pokoji, abych se trochu protáhl.

,, Pane Ackermane ?" vejde do pokoje sestra. Věnuji ji moji pozornost.
,, Máte už jenom patnáct minut" smutně se na mě usměje.
,, Děkuji "
Sestra zmizí a já si promnu tvář.
Dojdu k posteli a sednu si na její okraj. Chytnu Erena za ruku.

,, Už jenom patnáct minut.... Chci tě vydat celé dny... Ne nějaké dvě hodiny. " povzdechnu si.
Pustím jeho ruku a zamířím ke dveřím. Potřebuji kávu...
Rozhodnu se tedy dojít si pro nějakou do automatu na chodbu.
Zarazí mě ale ten nejhorší zvuk.
Dlouhé pípání.

Vykulím očí a bleskurychle se otočím.
,, Erene !" vykřiknu. Ne, ne , ne !!!
Než se naději, do pokoje vtrhne doktor se dvěma sestrami. Jedná z nich mě vytlačí na chodbu a zabouchne za sebou dveře.
Co se to sakra děje ?

No tak Erene přece to teď nevzdáš ?! Pamatuješ co jsem ti slíbil ? Příšerné seriály, a tak ?
Ještě jsem to všechno nesplnili. Chci s tebou vidět nejmíň milion západu slunce. Chci tě vzít někam na krásný výlet. Chci tě rozmazlovat....

Chci tě mít u sebe. Prosím ještě nechoď. Buď tu se mnou. Žij pro mě...

Zničen se posadím na židli naproti dveřím, za kterými Eren bojuje doslova o život, a rozbrečím se na celé kolo.

Prosím Erene...

***
Znovu si protřu oči a zvednu pohled ke dveřím. Doktor je tam už příliš dlouho.
Je něco kolem deváté večer a mě padají oční víčka únavou. Moc jsem toho za poslední dny nenaspal. Zvednu se ze židle a došourám se až k automatu. Navolím si kávu, vhodím mince a už jen čekám, až automat vykoná své kouzlo.

Stroj zapípá a já si vezmu nápoj.
Už je to třetí káva...
S povzdechem se vrátím k místu kde jsem před chvílí seděl. Dojdu k židli, ale neposadím se. Místo toho visím pohledem na dveřích.

No tak..... Ty to zvládneš. Věřím ti !

V hlavě se mi honí různé myšlenky i ty největší obavy, které se snažím zastrčit nějakým do kouta mysli.
Najednou se dveře otevřou a já ztuhnu. Z místnosti vyjde doktor a hned za ním dvě sestry. Doktor přijde ke mně a položí mi ruce na ramena.

Neříkejte to, ne.... Nejsem.... Na to připravený.
,, Je stabilizován" vydechne a pousměje se. V tu chvíli mi spadne obrovský kámen ze srdce.
,, Ale je pořád v kómatu. Je mi to líto" posmutní. Ale moje reakce jsou úplně opačné. Jsem šťastný. Šťastný, že je na živu.

Muž mě vezme kolem ramen a rozejde se se mnou pryč od Erena. Ale já chtěl za ním !
,, Vím , že ho chcete teď vidět. Ale řekl bych, že byste se měl jít radši prospat. Zítra přijďte klidně dřív, řeknu to na recepci. Ale teď už musíte opravdu jít " řekne vlídným hlasem a zase se na mně pousměje.

Chvíli se rozmýšlím a pak přikývnu. Doktor mě vyvede úplně až k východu a pak se se mnou zastaví.
,, Poslyšte. Nemáte nějaký kontakt na někoho z rodinných příslušníků pana Jeagera ?" zeptá se.
Záporné zatřepu hlavou.

,, Erenovy rodiče jsou mrtví. Vím , že má ještě sestru, ale nikdy jsem ji potkal. Vůbec ji neznám. Možná... Mohl bych se podívat do jeho mobilu" pokrčím rameny. Doktor přikývne.
Pak už mě nechá jít....

IG dekuholic_ff