Život je jenom jeden (TWD) ✔️

14. ODPUŠTĚNÍ A PŘIZNÁNÍ - Karina

Ještě ten den :

Seděla jsem u mě v cele a po tom, co mě ten muž ve vestě naštval, jsem se s ostatními už bavit nechtěla. Na večeři jsem si za nimi ani nepřišla ani sednout.

Neříkám že jsou všichni špatní...

Z přemýšlení mě vytrhl Hershel ,,Karino, přišel jsem se podívat na tvé rameno."

,,Hershele, jsem v pohodě."

,,Daryl si to ale nemyslí."

,,Kdo je Daryl?" nechápala jsem. Nikoho takového neznám.

Hershel se otočil ke dveřím a on tam stál.

Muž ve vestě.

,,Daryl Ti zachránil život."

Vrhla jsem ke dveřím vražedný pohled a vyhrnula si rukáv.

Celou dobu jsem osobu u dveří propalovala pohledem.

Mít tady něco ostrého... už by nebyl mezi živými, ani živými mrtvými. Byl by na místě mrtvej.

,,Jestli nebudeš to rameno namáhat, tak se uzdraví a všechno bude dobré, jako dříve."

,,Nikdy nebylo vše dobré." řekla jsem si potichu.

,,Co?" zeptal se Hershel, který mi neúplně rozumněl.

,,Nic." usmála jsem se na Hershela.

,,Dobře. Dobrou noc."

,,Dobrou." odpověděla jsem mu a oba dva opustili místnost.

• ~ • ~ •

Venku byla skoro tma, což znamenalo, že v neosvětlené věznici byla tma úplná.

V mé cele jsem si zapálila svíčku, kterou mi přinesla Maggie.

Ve věznici šly stále slyšet hlasy a smích, jak se ostatní mezi sebou bavili.

Vyhrnula jsem si pravý rukáv košile a potom i levý. Očima jsem spadla na mé levé zápěstí, které bylo poseto starými, ale stále velmi dobře viditelnými jizvami.

Nenáviděla jsem svou minulost, ale mé tělo mi ji stále a stále připomínalo.

Ze zírání na mé zjizvené zápěstí mě vyrušilo zakašlání u dveří.

Hned jsem se otočila jejich směrem a kdopak to tam nestál.

Ano, Daryl.

Hned jsem na něho chtěla vyjet, ale byla jsem na to moc utahaná. Nechala jsem ho tedy, at si říká a dělá co chce.

Přinesl tácek, na kterém bylo jídlo a položil mi ho na stůl.

,,Jsi tady už třetí den a neviděl jsem Tě za celou tu dobu nic sníst." s tímto se posadil na židli.

,,Chceš mě snad hlídat nebo co?" řekla jsem otráveně a znuděně. Tak jsem se totiž i cítila.

,,Jestli nebudeš jíst." řekl s neutrálním výrazem.

,,Ne, díky. Nemám hlad." řekla jsem a sedla si do tureckého sedu.

Jasně, že bych si dala to jablko, které bylo na tom tácku. Vůbec nechápu, kde ho vzal, ale jakmile bych ho snědla, tak bych ho následně vyzvracela.

,,Musíš mít hlad."

,,Nemám." sklopila jsem oči.

,,Chceš přinést něco jinýho?" řekl naštvaně.