Život je jenom jeden (TWD) ✔️

32. FLASHBACK 4 - Karina

,,Ale ale. Kohopak to tady máme?" chytily mě dvě hnusné paže silně.

,,Ááá!" vykřikla jsem. Jen se smál. ,,Pusťte mě prosím! Prosím, nechte mě jít!" křičela jsem se vzlyky a snažila se tomu muži vymanit.

,,To ani náhodou. Myslíš si, že Tě jen tak nechám jít? Ta menší nám zdrhla, ale myslíš si, že kvůli tomu nechám jít i Tebe? Myslíš si, že prošení pomůže? První odprásknem toho cápka a potom si užijem vás dvě."

Rozzvlykala jsem se ještě víc.

,,Ale neboj se. Užiješ si to." přejel mi palcem po rtech.

Flusla jsem mu do ksichtu a schytala jsem facku.

,,A nebo taky ne." chytl mě za vlasy a dotáhl za ostatními - matkou a Robertem.

,,Řekni nám, kde je Anna." namířil pistoli jeden z nich na Roberta.

Bylo jich tady pět.

Jeden ten co mě chytil, druhý ten co se ptal Roberta - bývalý manžel Anny a další tři.

,,Naser si." bylo jeho odpovědí.

,,Jak chceš. Ty nám to stejně řekneš, až budu svlíkat tady Susan." ukázal na moji matku.

Pistoli si schoval do pouzdra a otočil se na mou matku a v tu chvíli mu Robert jednu hezkou vrazil.

Ten muž spadl na zem, ale Robert hned po něm, protože ho ten, co mě chytil zastřelil.

,,Ne!" zakřičela matka a sesunula se k zemi.

Robert byl debil, ale moje matka ho milovala.

Naráz se ozval výstřel a ten, co stál vedle mě se zhroutil na zem.

Neváhala jsem, vzala jeho pistoli, která spadla na zem a zastřelila další dva a z někama se ozval další výstřel a s ním se i další z nich svezl k zemi.

Zbyl už jenom jeden - ten co mě chytil.

Měl ruce nad hlavou.

,,Holka, nemusíš to dělat. Víš, celé to byl jenom vtip." klepal se.

Mířila jsem na něho zbraní.

,,Myslíš si, že prošení pomůže?" zopakovala jsem jeho větu.

Rozešla jsem se k němu.

,,No tak holka. To přece... Můžeš mě pustit a dělat, že se nic nestalo..."

,,Na Tebe je kulky škoda." vytáhla jsem v rychlosti nůž a jedním říznutím mu podřízla hrdlo.

Chytl se za tu ránu a sesunul se k zemi.

Namířila jsem pistolí na stranu, ze které šly slyšet ty dva výstřely.

,,Vylez ven s rukama nad hlavou!" zakřičela jsem.

Z keře vyšla Nora.

,,Kari, prosím nestřílej."

,,Noro? To jsi byla ty?"

Přikývla ,,Můžu dát už ty ruce dolů? Už mě bolí."

,,Jo, jo. Jasně že můžeš broučku. Jen... jen jsem trochu zaskočená... Děkujeme. Jsi statečná holka." pochválila jsem ji.

,,Kde je Anna?"

,,Vrhli se na ni..." sklonila hlavu.

,,Noro... Je mi líto, že jsi to musela vidět..."

,,Áááá!" začala křičet a prstem ukázala za mě.

Naráz jsem uslyšela výkřik matky.

Ten, kterému jsem podřízla hrdlo se vrhl na naši matku.

,,Ne!!!" zastřelila jsem ho.

,,Mami, mami!" začala vyšilovat Nora.

Všechny tři jsme se rozbrečely.

Z matky tekla krev proudem, protože jí rozkousl tepnu.

,,Karino, musíš to udělat. Do hlavy..."

Rozloučení.

Výstřel.

Byla to moje chyba.

Tak co myslíte? Vinili byste Karinu ze smrti jejich matky?

Vaše The Girl 91 ❤️