Hra |Ben Hardy ff|

III.

Takže jsme se úplně v klidu zase vrátily do společenské místnosti, kde si snad nikdo ničeho nevšiml. Stále je přestávka a většina lidí je někde v háji. Ani Ben tady není, zatímco (a vůbec nechápu, proč mě to tak podivně uklidnilo) Victoria tady pořád je. A až nebezpečně provokativně se na mě šklebí. Ne, tak pardon, to měl být úsměv.

„Hej Parkerová! Poslouchej.
Však věčně bude srdce jímat znova
Žal Juliin a bolest Romeova.
Nepřipomíná ti to něco?"

Obě moc dobře víme, na co naráží. Ale já se odmítám vzdát tak lehce.

Čistě teoreticky, kolik let bych dostala za vraždu?

„Smrt, sebevraždu, možná pohřeb. Je to všechno, co potřebuješ vědět, srdíčko?" Můj přeslazený a děsně falešný úsměv jí z obličeje shrábne trochu té namyšlené sebejistoty, ale jen trochu.

„Musím s tebou nesouhlasit.
Však věčně bude srdce jímat znova
Žal Kristiin a bolest Benova.
Nezní to líp?"

Chce mě vidět na kolenou, zlomenou se slzami v očích, jen aby měla zajímavé drby, kterým se její „kamarádky" budou hihňat jak pominutý.

To potěšení jí ale nedám.

„Ale podívejme se. Možná jsi měla zkusit básnickou dráhu. Evidentně ti to skvěle jde. No vážně, Vicky, nebylo divadlo omyl?"

Naštvaně našpulila rty a její tváře jdou do ruda. Odšlape někam do pryč, při tom zní jako parní lokomotiva. Proč sakra tak strašně funí?

Za mnou se ozve pomalý potlesk a taky smích. S úšklebkem na rtech se podívám, jak se May pomalu kácí smíchy a Elen pobaveně, ale přesto líně, tleská. Taky vidím smaragdové oči, které mě od vstupu do místnosti propalují a jeho dokonale líbatelné rty jsou zvlněné do malého úsměvu.

Vážně? Líbatelné? Ani omylem.

„Kdybych to uměla, napsala bych z těch vašich slovních přestřelek hru. Nebylo by to o ničem, ale s vámi dvěma v hlavní roli by z toho lidi umírali smíchy. Zrovna jako tady Mandy," kývla Elen k mé nejlepší kamarádce a vlasy, místy protkané stříbrem, se jí přitom zavlnily.

Culím se od ucha k uchu, když na to krčím rameny.

„No nic, pojďme udělat čtenou zkoušku, ať to máme z krku."

Na to, jak je malá a v rámci možností drobná, má dost zvučný hlas.

Místnost se znovu zaplnila mými kolegy a kolegyněmi.

Jestli jsem si myslela, že jsem se uklidnila, šeredně jsem se spletla. Sotva se Ben posadil vedle Victorie, sotva se na mě podíval, všechen vztek je zpět. A co mě vytáčí ještě víc, je Victoriina ruka až nebezpečně blízko té jeho. Zamračeně stačím pohled do scénáře.

Trvá to podle mě dost dlouho, než přijdu na řadu já, ale i tak pozorně poslouchám a snažím se pochopit neobvyklé seskupení slov. Jestli se takhle dřív vážně mluvilo, tak bych dřív stihla umřít, než bych se vyjádřila.