Hra |Ben Hardy ff|

XXXVII.

A je to tu. Poslední kapitola.

Musím teda říct, že její závěr jsem měla v hlavě už od nějaké desáté kapitoly a zatraceně si užívám, že se mi podařilo ji opravdu napsat, že to ti dva zvládli. Snad se vám to bude líbit ❤

Z nemocnice Bena pustili za dva dny. Pořád byl více unavený a občas ho bolela hlava, ale neměl žádné jiné problémy, takže nebyl důvod více ho sledovat. 

Ještě ten den jsme odjeli do Londýna Timovým autem a s Timem na místě řidiče, protože si auto chtěl odvést ještě ten den zpátky a Benovo auto bylo ještě v opravě po té nehodě. S sebou jsem měla pár věcí tak maximálně na dva týdny, ale i tak to byl pocit, jako bych náš malý domeček opouštěla už navždy. Dokonce jsem uronila nějakou tu slzu, když mě Timothy před svým odjezdem zpět domů objal a popřál mi hodně štěstí. Jakoby s tím počítal taky. 

Nicméně to bylo jedinkrát, kdy jsem se takhle smutně cítila. 

Následující hodiny a dny jsem na to už neměla čas. Ben mi nedal chvíli klidu a pořád se zajímal, jestli je něco, co bych chtěla v jeho-teda v našem-domě změnit, abych se tam cítila nejlíp. Pokud jsem zrovna nebyla v práci nebo Ben nespal, brouzdali jsme internetem a později i obchody s nábytkem a kupovali prakticky nepraktické věci jenom proto, že jsem se na ně podívala. No vážně, myslela jsem, že se mu v té hlavě přece jenom něco pokazilo. 

Takže ve finále jsem byla skoro ráda (podotýkám, že jenom skoro, samozřejmě mi chyběl už po pěti minutách, co jsem vyšla z domu), že jsem mohla jít do divadla. Ano, vzali mě v londýnském divadle, dokonce v tom samém, kde působí Ben. A ano, podařilo se mu ukecat mě na jeden konkurz do televize. Když jsem o tom říkala Mandy na zkoušce Romea a Julie, myslela jsem, že začne ječet nadšením. Asi nemusím zmiňovat, jak dlouho se mě do něčeho takového snažila nacpat ona. Takže jo, jasně že málem umřela radostí. 

Co se týče Victorie, Darrena jsem se na ni neptala a nic se nezměnilo. Především proto, že oba během toho, co byl Ben v nemocnici a co jsme následně byli v Londýně, zmizeli bůhví kam. V divadle dala Vicky výpověď, nebo aspoň to nám Elen sdělila a rozhodně se nedá říct, že by z toho byla nadšená. Za měsíc a půl máme premiéru. A narychlo někoho zaučovat do role je vždycky nemilá situace. 

Vedle našeho-teda Timova-domu se zase objevila cedule na prodej. Náš soused se odstěhoval stejně neviditelně, jako se před měsícem přistěhoval. 

Kam oba údajní sourozenci zmizeli netuším a ani to tušit nechci. Bude to znít hnusně, ale...bez nich se mi žije líp. Nemusím se s nikým přehadovat na zkouškách ani se bát chodit kolem sousedního domu. Jsem strašnej člověk, ale je to tak. 

Život šel prostě dál a já si to užívala, byť to vždycky nebyla procházka růžovou zahradou. Třeba ten den, kdy si Ben usmyslel, že bych měla mít taky auto. Byla to naše první hádka po necelých dvou týdnech společného bydlení a zatím to byla taky ta nejhorší. Moje tvrdohlavost se ten den opět projevila na plný plyn a odmítala tu jeho nabídku, protože kdybych chtěla auto, koupím si ho sama a nenechám ho platit za to. Jsem dospělá, ne? Navíc ten fakt, že teď si svůj vlastní vůz dovolit nemůžu, mi takhle připomínat nemusel. 

"Přestaň mi takhle dávat znát finanční rozdíl mezi náma dvěma. Je to odporný, hnusný a štve mě to," založila jsem si ruce na hrudi a chtě nechtě jsem musela uhnout očima. Nechtěla jsem totiž, aby viděl, že mě to taky mrzí. Není to tak, že bych mu záviděla, že si může dovolit víc než já. Vím, že si za to můžu sama, když jsem všechno odmítala. Jenom mě mrzí, že mi nechce dovolit udělat něco sama za sebe. Je to jakoby mi nevěřil, že to dokážu.