Hra |Ben Hardy ff|

XXIV.

Tady je slibovaná kapitola 🧡❤. Snad se bude líbit 😊.

Uvidím, jestli nakonec do pátku vydám i tu druhou, ale zatím to vypadá, že spíš ne.

Když do mě to auto ťuklo, byl víc v šoku ten řidič než já. A to jsem si jen odřela koleno a na boku mám modřinu na místě, kde se zadek auta setkal s mým tělem. 

Nicméně jsem se tomu týpkovi omluvila, že jsem nedávala pozor a on se na mě stejně nezlobil. Ještě ke všemu mě hodil domů, protože jsem se mu zdála otřesená. Což jsem popírala, protože odhaduju, že by se sesypal, pokud by zjistil, že otřesená jsem. Takže jsem se opatrně posadila na sedadlo spolujezdce a za jeho neustálého brebentění, které bylo spíš pro něj než pro mě, jsme dojeli až k domu našich. U našich jsme proto, že si vážně nejsem jistá, jestli by se z toho Tim nesložil. A hlavně by nebyl schopnej postarat se o mě, čímž myslím, že by mě nechal ležet a odešel by do hajzlu. V tomhle směru je trošku...necitlivej. 

Takže jsem mu zavolala, jakmile mi mamka vyčistila odřeniny a donutila mě zůstat dole na gauči, aby mě měla na očích. Timothymu jsem to vysvětlila zatraceně jednoduše, tudíž si nejsem ale vůbec jistá, jestli to pochopil. 

Teď už ale nějak nemám energii to řešit, protože ty potlučené části mého těla začínají pekelně bolet, což bude tím, že mě opouští ten šok. Aspoň tak to říkala Jenny, když mi donesla čaj. 

A tak se tu válím na gauči u televize, ve které běží Harry Potter ( to proto, kdyby mi náhodou uniklo, ve které zemi žiju) už minimálně půl hodiny a dost nehezky se nudím. Snažila jsem se dovolat Mandy, která to nebrala. Obratem po mé marné snaze zjistit, jestli ještě žije, přišla zpráva od Jeremyho, že mám být klidná. Prý je doma a teď spí. Tím je vyřešená ta jediná činnost, kterou bych mohla dělat. 

"Pustíš mě ven?" Houkla jsem k mamce, která zase něco vaří. 

"Ne." 

"Mami, uvědomuješ si, že nejsem vězeň?" Mezi kuchyní a obývákem nejsou dveře, tudíž moc dobře vidím, jak nekompromisně pozvedla obočí a založila si ruce na prsou. 

"Jistě, pusinko, ale srazilo tě auto-" 

"Nesrazilo, jen do mě ťuklo. To je důvod, proč jsme teď doma. Kdyby mě srazilo, jsi teď v nemocnici a čekáš, až skončí operace." Našpulila jsem rty a posadila se, což moje máma přešla s hrozivým zamračením. Nic mi k tomu už evidentně neřekne, a tak pokračuju. "Nemůžu jít aspoň na zahradu? Nebo si sednout na terasu?" 

"Ne a tuhle debatu ukončuju. Navíc by mě zajímalo, jak na těch bolavých nohách kamkoliv dojdeš." Ušklíbla se, když vidí moje mrzuté protočení očí. 

"Dojdu kam budu potřebovat." Zabručela jsem a ani neočekávám, že by mě slyšela, protože to zastínil zvonek. Jennyiny modré oči si vyhledaly ty mé, protože je jí nejspíš jasné, že tam chci jít já. Že jí musím dokázat, že se na ty nohy postavím. Bohužel měla pravdu, bolí to jako čert. 

Nicméně se i za jejího pošklebování a pobaveného vrtění hlavou dokolíbám ke dveřím, které odemknu. 

V příštích vteřinách se odehraje něco neskutečného. 

První věc je, že za dveřmi stojí Ben. 

Ta druhá je, že jakmile mě spatřil, vykulil oči, závratnou rychlostí překonal vzdálenost mezi námi a spojil naše rty v polibku. 

Co na to já? 

Jakmile mě prudce narazil na zeď, zasténala jsem mu do úst. Ano. Zasténala. Protože mi to kurva moc chybělo. Protože se tomu pocitu, kdy drží mé tváře v dlaních, kdy mě dráždí svým jazykem, nic nevyrovná. Jistě, je to v rozporu se vším, co mi můj rozum říkal, než zamrzl. Neřekl ale, že to bude pořád tak krásné. Nevaroval mě, že se mi bude tělo roztékat úplně stejně (a možná i víc), než před šesti lety. Ovšem ta největší šílenost je, že někde v sobě vím, že je to správně. Že to tak má být. Že je dokonale na místě, jak se v něm ztrácím, jak díky němu přicházím o srdce, protože si ho bere. Přivlastňuje si to, co mu dávno patří a nic na tom nezmění ani tvrdohlavé kecy o tom, že jsme jen kamarádi. Ne. My dva jsme jeden. Právě tyhle slova zařídí na centrále ten velkej obrat a já si tím pádem chtě nechtě musím přiznat, že v tom lítám, jak zatracenej Harry Potter na koštěti.