Hra |Ben Hardy ff|

XXXII.

Dost mě udivuje, že se mi pořád nechce spát, byť teď sedíme na dekách v tom maličkým domečku, osvícení baterkami v mobilech. Benovy smaragdově zelené oči podbarvené tmavými kruhy si mě zarmouceně prohlíží, což mě přivádí k myšlence, že musím vypadat vážně zuboženě. 

"Hádám, že mi neřekneš, co se tam venku stalo?" 

"Vůbec nic," vezmu ho za ruku a palcem pohladím jeho dlaň. 

"Proč ti nevěřím?" povytáhl obočí, zrak upřený na mou tvář. 

"A k čemu by to bylo? Kdybych ti cokoliv řekla, akorát bys měl výčitky, že zakladatelé Londýna postavili to město tak daleko odsud, i když si to vůbec nemohl ovlivnit. Navíc vážně není v tvojí moci přesvědčit moji tvrdohlavou palici o tom, že chodit v tuhle hodinu ven, není pro holku bezpečný," vychrlím ze sebe, rukama divoce gestikuluju, přičemž střídavě zírám na Benův zamračený výraz a částečně na jeho unavený oči. Proč jsem mu musela volat a budit ho?

Čekám na jeho odboj, chystám si odpovědi na všechno, co by mi mohl říct, ale on překvapivě mlčí. V tichosti zkoumá moje oči, dost možná doufá, že zase zafunguje jeho oblíbená taktika "budu mlčet tak dlouho, dokud ti to nevleze na mozek a nevyklopíš mi úplně všechno". No, má smůlu.

Pousměju se a zavrtím hlavou; jasné znamení pro blonďáka přede mnou, že tohle nevyhraje. Omítám mu cokoliv říct, protože vím, že by se tím pak strašil a trápil se, vyčítal by si to. 

"Bála ses?" prolomil to nečekaně, ale seberu se rychle a v reakci na to se tentokrát zamračím já. 

"Tohle teď nemáme řešit." 

"Ale jo, máme. Mohli ti ublížit! Vždyť jsi vypadala jako po dlouhým sprintu o život, Kris," zajel si rukou do vlasů a rozhodně to není kvůli nervozitě. Asi ho přivedu do blázince.

"Ale neudělali a já ti nehodlám přidělávat víc starostí. Stačí to s Victorií." Při vyslovení jejího jména sebou Ben viditelně cukl. Jeho nádherný kukadla rázem nabraly na něžnosti, když sáhl po mojí ruce a propletl se mnou prsty. Pak se konečně usmál. 

"Nesmíme se hádat. Přesně to ona chce; abychom se rozhádali," jeho úsměv se ještě rozšíří, když mě pustí, aby roztáhl ruce. Moje tvář se po tomhle rozzáří, načež do jeho náruče s chutí zapadnu. Sednu si na něj obkročmo, aby mě mohl pohodlně obejmout. 

"Co budeme dělat? Co hodlá ona dělat?" ptám se, jakmile oba pohodlně sedíme. Hlavu si opírám o Benův hrudník, slyším jak mu bije srdce. 

Nad mými otázkami Ben pokrčil rameny a dlouze si povzdechl. "Napadá mě jedna věc, ale nevím, jestli je proveditelná." 

Moje obočí vyletí opovážlivě vysoko a zatímco moje rty tak trochu bojují s touhou začít se křenit jako malá holčička nad poníkem, odtáhnu se, abych mu viděla do tváře, jež je v záři bílého světla baterek z telefonů snad ještě krásnější, než by mělo být normální. 

"To ji hodláš zabít?" zajímám se naoko podezřívavě, i když...rozhodně nebudu tvrdit, že by se mi ta možnost nelíbila. Svět by měl o jednu shnilou a zlou duši míň. 

Ovšem Ben nad tím vyprskl smíchy, což mi jako odpověď stačí. 

"Ne, máš smůlu. Jde o to, že tě chci mít u sebe než se to vyřeší, v Londýně. Jak to máš s tím druhým divadlem, který je jedinej projekt kromě Rome a Julie?" zeptá se s kapkou ironie při zmínce o mém pracovním vytížení. Pořád nemůže pochopit, že nenatáčím žádný seriál nebo film a já ho chápu. Ale říct mu, proč nemám víc práce, nemůžu.