Hra |Ben Hardy ff|

IV.

Teď to prosím neberte jako nějakou reklamu, ale chci vám poděkovat za úžasný 1k přečtení na mém prvním příběhu 💛😊😅. V životě by mě nenapadlo, že se příběh bude tolik líbit. Děkuju moc.

A je tu zase ono podělaný ráno a já nejsem ani ve svých čtyřiadvaceti letech schopná vstávat se spokojeným úsměvem na rtech a s myšlenkou, jak že je to dneska hezky.

Je to právě naopak.

A nejspíš určitě na tom má svůj velkej podíl včerejší den.

Takže když se teď před zrcadlem snažím zamaskovat kruhy pod očima, mám chuť tak maximálně spát. Ideálně do konce září. Jenže to nejde a tak se musím dívat na svůj odraz v zrcadle.

Blond barva už mi pomalu odrůstá a na svět se tím pádem znovu ukazují tmavě hnědé pramínky. Vlastně jsem mockrát přemýšlela, že si blond nechám odrůst úplně, ale tuhle barvu znám od svých čtrnácti let, ani si už nepamatuju, jak jsem vypadala s tmavými vlasy. Stejně mi k modrým očím sedí víc ta světlá. Ten člověk, kterého bych v aktuální chvíli nejradši vyslala na daleký výlet s jednosměrnou jízdenku moje oči miloval. Stejně tak já ty jeho.

Hluboce jsem si povzdechla a konečně se odlepila od zrcadla.

Dnes lidi svým oblečením nebudu tolik obtěžovat, protože mám na sobě kombinaci černé a tmavě modré. Teda až na ty žluto černý nadkolenky.

A teď už prostě nemám jak oddálit tu chvíli, kdy se sejdu s Timem.

Tiše otevírám dveře svého pokoje a opatrně našlapuju na podlahu. Z kuchyně se ozývá nesrozumitelné huhlání rádia. Dole už jen projdu dveřmi na levé straně zdi a naskytne se mi pohled na Tima.

„Nazdárek, sestřičko."

A protože mám prostě zkurvenou náladu, neobtěžuju se s odpovědí.

„Ale no tak, nebuď naštvaná."

„Naštvaná? Ne, hochu, já jsem zrazená. Jak si mi to mohl neříct? Víš, jak mi bylo?"

Sklopil své modré oči a podrbal se ve vlasech. „Promiň, Kris. Já jsem se prostě bál, že kdybych ti něco řekl, odmítla bys tu roli Julie."

Odfrkla jsem si a do své oblíbené misky si sypu cereálie. „Takže je lepší role, než zdravý rozum tvojí sestry?"

Naštvaně rozhodil rukama, protože tímhle rozfoukávám jeho oheň vzteku. Dva vznětliví lidi v baráku není něco, co byste si přáli.

„Tak tohle na mě nezkoušej. Vím dost dobře, co je pro tebe dobrý a co ne. A upřímně, jsem si jistej, že s Benem se vypořádáš i bez cizí pomoci."

„Proč mě ty i Mandy strkáte na sólovou kolej a oháníte se tím, že jsem dospělá? Měli jste mi to sakra někdo říct!"

„A ty co? Řekla bys nám: „Ok, připravíme vítací večírek a pak půjdeme hrát do divadla Romea a Julii"." Dost zdatně napodobil holčičí hlas. „Už tě úplně vidím."

Tak ráda bych to popřela, jenže má pravdu. Nejspíš bych se zamkla v domě a přečkala tam celé léto.

A tak si jen mlčky sním snídani, než jsem schopná něco řešit.

„Jak dlouho jsi to věděl?"

Tim sedí na protější židli a nezdá se, že by se chystal odpovědět.