Hra |Ben Hardy ff|

XXX.

Tak jsem zase jednou měla tvůrčí myšlení 😁.

Doufám, že se vám tahle kapitolka bude líbit, protože pro mě je to takovej můstek k dalším nápadům. Jo nejspíš ten zlej a hnusnej blok odchází.

"Co hodláš dělat?" starostlivě zjišťuju, přičemž s jistými obavami pozoruju pobledlý obličej mé nejlepší kamarádky. Protože May na mě vážně nepůsobí tím nejlepším dojmem, kterým obvykle působí. Nezáří jako sluníčko, spíš je jako dešťoví mrak; každou chvíli jí z oka ukápne nějaká ta slza. Nesnáším takovýhle výhled.

"Měla bych mu to říct. Ne, vlastně si budu muset nejdřív zajet k doktorovi. Ale to se mě naši budou ptát kam jedu...kurva, ne. Já nevím, Kris. Já nemám tucha co mám dělat," rozvzlykala se nanovo, zatímco se vedle mě na posteli stočila do klubíčka s obličejem zabořeným částečně v mém tričku a částečně v polštáři. 

Už se tu takhle válíme dvě hodiny, hned po skončení zkoušky jsme šli ke mě. Udělala jsem nám kakao, po kterém se Mandyin žaludek zase začal ozývat, nicméně se jen ozýval, nerozhodl se dokázat nám svou přítomnost i materiálně, takže do sebe May obrátila i obsah mého hrnku. 

Po tomhle mi zadumaně řekla, že má šílenou chuť na sushi, přestože jinak tohle jídlo moc nemusí. 

O několik minut později se začala hrozně vztekat a to kvůli Timovi, který vtrhl do mého pokoje a začal hlasitě prohlašovat, že čarodějnici ve svým domě nestrpí. Mandy po něm málem hodila lávovou lampu, v čemž jsem jí stačila zabránit. Jenže to ji rozplakalo, jelikož si znovu uvědomila, jak náladová je už po pěti týdnech těhotenství. 

To Timothyho spolehlivě umlčelo a taky ho to zatraceně rychle vyvedlo z mého pokoje. 

"A co kdybys zavolala tomu svýmu doktorovi, aby tě na zítřek objednal? Ben dneska odjíždí do Londýna, možná nás u sebe nechá přes noc a zítra ráno tam s tebou zajdu, než budeš muset na natáčení," navrhuju s nadějí v hlasem, protože mě vážně nenapadá nic jiného, jak jí poradit. 

"To by asi šlo," potvrdí brunetka s čokoládově hnědýma očima po dlouhém tichu, během něhož se zase narovnala, takže teď leží na boku s rukou pod hlavou stejně jako já. 

Obličej má celý červený, jak střídavě brečela a utírala si tváře, z nosu jí taky začíná téct sopel, který si třesoucíma se rukama utírá do kapesníku. I tak se mi zdá tak nějak klidněji. Jako bych jí vážně poradila. 

Posadí se, oči směřuje k oknu, z kterého vidí na maličký dvoreček za domem. Zdá se, že přemýšlí a právě proto mou hlavu začíná obývat nepříjemná předtucha. Bojím se, co ji napadne, co s ní zase zatřese tak, že se rozpláče. 

"Mám si ho nechat?" obrátila se na mě s vykulenýma kukadlama. 

Jenže s tímhle už jí pomoct nemůžu, ani nedokážu. 

Posadím se taky, vezmu ji za ruku, palcem ji pohlazuju jejím hřbetu. Nevím jestli ji to uklidňuje, dělám to proto, že se tím utišuju já. 

"Tohle je tvoje rozhodnutí, May. Jestli si nejseš jistá, že to zvládneš, nemyslíš si, že bys na to byla připravená, všichni to pochopíme. Pokud se ale rozhodneš, že to dokážeš, že si to dítě chceš nechat i přes všechna úskalí, pomůžu ti s čímkoliv, co budeš potřebovat," usmívám se na její nešťastný obličej. 

Myslela jsem to všechno vážně. I kdybych jí měla pomáhat finančně, nebo hlídat její mimino jako chůva, udělala bych to. 

A Mandy si váhu mých slov uvědomuje, protože její oči se zase lesknou, tentokrát ale radostí. Obejme mě tak pevně, až mi tím na pár chvil zabrání v dýchání. Ovšem já si nestěžuju, vrátím jí objetí stejnou měnou, přičemž jí vtisknu letmý polibek na stranu krku.