Hra |Ben Hardy ff|

II.

Do divadla přicházím jako ve snách. Upřímně netuším, jak to, že mě cestou nesrazilo žádné auto. Proč mám štěstí vždycky, když ho nepotřebuju?

Otevírám prosklené dveře a ocitám se tak v malé vstupní hale. My tomu tady říkáme vrátnice.

A tam na jedné z těch sedaček, do kterých vždycky zapadnete jak auto do bahna a pak se nemůžete zvednout, sedí Mandy. Moje nejlepší kamarádka a prakticky část mého já. Nastoupila na Benovo místo.

Z těch prokletých sedaček se jí podařilo zvednout překvapivě rychle a hned mi míří naproti. Vypadá téměř jako víla, když v těch bledě růžových šatech pluje přes ne velkou halu. Na první pohled by si člověk myslel, že je to ten typ holky, co je panna až do svatby a v životě se neopila. No vážně tak vypadá: vlasy barvy kaštanů jí splývají ve vlnách kousek pod ramena, čokoládové oči její tváří dodávají jakýsi dětský vzhled a ďolíčky, které můžeme vidět při každém jejím úsměvu, posílají muže do kolen. Extravagance ji neviděla ani z rozjetého rychlíku, což ji činí absolutním opakem mé maličkosti. Vedle ní vypadám jak obrázek malého děcka, přesně tak jsem totiž barevná. Asi nikdy nepochopím, jak se takhle dokonale uspořádané stvoření může bavit s člověkem, jako jsem já.

Tohle všechno se ale týká jen vzhledu. May je totiž ještě větší hovado než já. Kdo myslíte, že mě dovedl na cestu do pekel? Odpověď se ke mně teď rychle přibližuje. V každé ruce drží kelímek kávy ze Starbucksu. Za tohle jí jednou postavím velkou sochu právě z těchto kelímků.

„Ahoj, Kris."

Kývám v odpověď a beze slova si beru svůj kelímek. Cítím na sobě její zmatený pohled, ale já nemíním svou ledovou masku povolit, dokud nebudeme na bezpečném místě.

„Většinou se říká děkuju," brblá na oko otráveně.

To místo zaslíbené, kde jí můžu vylít své srdíčko je už téměř na dosah. Dámské záchodky. Čekal snad někdo něco jinýho?

Zatáhla jsem ji dovnitř.

„Sakra Kristine, dávej trochu pozor. Ty šaty jsou nový."

Ušklíbla jsem se. „A já že vypraný v Pervolu," hlas se mi pořád třese, jak jsem rozrušená z cesty do divadla.

A Mandy to pozná.

Přimhouřila oči a odkládá moje i její kafe na umyvadlo. Poté mi dlaně položí na ramena.

„Co je s tebou? Tim tě ráno zase vyprovokoval?"

Můj zoufalý výraz, který se mísí s bolestí a strachem v mých očích, jí ale musí dát jasnou odpověď.

„Vrátil se, May," šeptám. Jinak by mi totiž přeskakoval hlas.

Brunetka nechápavě stáhla obočí k sobě. „Možná by neuškodilo, kdybys byla o trošičku konkrétnější."

Rukama jsem si objala břicho a mírně jsem se nahrbila. Jako bych tak mohla zmírnit tu bolest.

Pevně k sobě tisknu víčka, ale stejně ho pořád vidím ve své hlavě. Ty nádherné smaragdové oči, blonďaté vlasy, které jsou tak hebké na dotek...asi mi hrabe.

„Vydržel to šest let. Proč to nemohl vydržet až do konce života?" Celá se třesu, zastihl mě dokonale nepřipravenou. Protože on prostě odešel, nechal mě tu, jako bych pro něj neznamenala naprosto nic.

„Děláš si prdel. Řekni že jo, protože tohle fakt není vtipný."

Otevírám oči a pevně pohlédnu do těch jejích. Je překvapená a možná trochu vyděšená. Ví, že jestli se sesypu, bude těžký mě dát zase dohromady. Ale to já odmítám dopustit. Ne kvůli minulosti.