Hra |Ben Hardy ff|

XXV.

Krásný deštivý večer (teda aspoň u nás prší). Doufám, že si všichni školou povinní užívají zaslouženého volna. Já osobně jsem se včera vrátila z Chorvatska, takže jo, volno beru pořádně 😁. A pokud se někdo z vás zatím spíš nudí, snad vám tahle kapitola zvedne náladu 🧡❤.

Můj příchod do divadla byl po dvou dnech ležení vskutku komický. Především proto, že jsem se sotva držela na nohou. Než jsem se překolíbala přes půlku naší čtvrti, bylo skoro za minutu osm a trpěla jsem jako zvíře. Nepomohl ani fakt, že jsem si ty nohy mastila dvakrát denně mastičkou na ty velké podlitiny, kterou mi můj lékař předepsal a díky které jsem si mohla dovolit zůstat v úterý a ve středu doma. 

Teď už je ale čtvrtek a je čas vrátit se do práce. Aspoň na ty dva dny, než začne dvoutýdenní dovolená. 

Tak tedy vejdeme s Mandy do sálu divadla, kde už se na jevišti připravují na hraní naši kolegové. Elen si nás starostlivě prohlédne. Byla v šoku už když zkolabovala Mandy a když jsem jí v úterý ráno volala, abych jí sdělila, proč nepřijdu, cítila jsem i přes ten telefon, že má strach o nás obě. 

"Krásné dobré ráno, dámy." Usmála se po chvilince. "Jak vám dnes je?" 

May přizná, že dobře. Což určitě pravda je, protože se od rána usmívá a vypadá odpočatě. 

"Vlastně docela dobře." Pronesu opatrně a doufám, že si nevšimne, jak mi kolísá hlas. Nechci si toho všímat ani já, protože čím míň budu myslet na to, že ho dva týdny neuvidím, tím míň to bude bolet. Tak proč to z hlavy nedokážu vypustit na jedinou minutu?  

"Tak skvěle, zlatíčka. Vrhneme se na to." Promnula si ruce a dál už si nás nevšímá. 

May mi pomůže vyjít do čtvrté řady. "Viděla jsi ho dneska?" Zašeptá, jakmile si sedne vedle mě. 

"May, prosím." 

"Já jenom, že mám pocit, že tady není." 

Zamračím se. Proč by tady nebyl? Projedu hlediště očima. 

Nikde žádnej blonďák. 

Prohlédnu to znovu. 

Nic. 

Všechno se ve mě sevře. Ne. Znovu ne. Zrychluje se mi dech. Kde je? Proč tu není? Co když už odjel? Ani se nerozloučil. Zase. 

"Nenajdeš ho, Parkerová." V těch rudých šatičkách naše milovaná kolegyně skoro splývá s designem sálu. I když toho její oblečení moc nezakrývá, pořád jsem si vůbec nevšimla, kdy nebo odkud přišla. 

"Táhni tam, odkud jsi-" 

"Ne ne, počkej. Ben chtěl, abych ti něco řekla." Umlčí mě a klekne si na sedadlo o řadu níž. Dává si na čas se svým sdělením a já se opravdu nesnáším za to, že čekám, co z ní vypadne. A to i přes to, že vím, že si to vymyslela. Jak to vím? To netuším. Nejspíš je to zase moje tušení. 

"Včera večer, když ode mě odcházel po velice příjemných věcech, které jsi nejspíš nikdy nedělala, mě o něco požádal." Natahuje to, aby mi dala ty její hnusný lži do každičké části mysli. Lži? Jak víš, že jsou to lži? Kdybych neviděla a necítila, jak moc ráda by mi zakroutila krkem, její úsměv bych mohla považovat za shovívavý. Když chce je vážně dobrá herečka. Umí hrát, zvlášť když si někoho potřebuje namotat na prst. Třeba Bena? V duchu si vynadám, ale nepomůže to. Přece jsem ho varovala, že je to kráva, která není opravdová. Navíc, ona lže. Nevěřím jí.