Hra |Ben Hardy ff|

X.

Je tu další kapitola. Doufám, že se bude líbit, protože já osobně jsem z těch dvou nemohla 😅😂🥰❤🧡

Pršelo celý den, sice se to k večeru trošku zmírnilo, ale i tak vytrvale prší. Ne, že by mě to zajímalo. Pochmurné počasí jen zhoršilo moji náladu, která uvázla na bodu mrazu. Zastavila se asi stejně jako moje myšlenkové pochody, což je velice neobvyklé a ještě nevím, jestli se mi to líbí nebo ne.

Po tom fiasku před divadlem jsem se doma převlékla do suchého, přičemž jsem hodnou chvíli zírala na Benovo tričko, které mám od té party, a vážně uvažovala, jestli ho roztrhat nebo ne. Nakonec ne. 

Následně jsem z Tima vymlátila klíče od jeho starého autíčka, které sám opravoval (kupodivu vážně šlape jak švýcarský hodinky) a odjela. Na babiččinu zahradu.

Nebyla jsem tu ode dne, kdy Ben odešel. Už nějak nebyl důvod sem chodit. 

Vlastně nechápu, proč ji táta ještě neprodal. Jednak máme vlastní zahradu hned za domem, a jednak je zahrádková kolonie docela z ruky. Navíc, babička zemřela před osmi lety, vážně není důvod o to pečovat.

Jenže i moje matka tu strávila podstatnou část svého dětství. I ji sem vábí vzpomínky. Stejně jako mě. Takže je to vlastně logický. Kdyby to chtěl táta prodat, podal by si ruku se smrtí.

Takže tak tu ve tmě sedím ve stromovém domečku o rozměru dva krát dva metry, zírám velkým „oknem" ven, jak déšť skrápí zem, jak zvětšuje už tak dost velké kaluže. Nejspíš už utopil všechny živočichy, co v půdě žijí. Žili.

Taky mě dost fascinuje, že tady vevnitř není mokro.

Krajinu všude kolem mě už zaplavila tma, malý děti už šly nejspíš dávno spát, úchylové jdou lovit na ulice a mě nikdo nehledá. No, možná hledá, ale já to nevím. Nemám mobil.

Věděl, kam jsi schovala klíč. Um, víte, jak jsem mluvila o těch zastavených myšlenkách? Občas se rozběhnou. Pak běhá taky mně po zádech husina. Taky mi v hrudi kotví odporně bolestivý pocit, který by tam už dávno být neměl.

Co je ti sakra do toho, s kým spím? Na chvilku jsem přestala dýchat, jen abych zjistila, že ani tak to nepřestane bolet.

Já vím, že mi do toho nic není, ale po tom, co se od pátku stalo, mě to...prostě zasáhlo. Vážně byli u mě? Tomu nevěřím. Tak jak sakra ví o tom klíči?

Oběma rukama jsem si zajela do vlasů. Do hajzlu.

A pak se mé myšlenky zastavují znovu, protože slyším zastavující auto. Úchylové vylézají. To auto zcela určitě zastavilo u téhle zahrady. Po čtyřech jsem přelezla k oknu v protější zdi. Tmavé auto skutečně zastavilo hned za tím mým. Osoba, jež vysedla z vozidla, přelézá dřevěný plot.

A já nejspíš prodělala srdeční zástavu. 

Kdo by do háje lezl zrovna na tuhle zahradu? Opravdu pochybuju, že by ten dotyčný chtěl prehistorický květináče.

Namáčkla jsem se do kouta naproti vstupu do tohohle domečku a zvažovala své možnosti. Přičemž jsem přes zběsilý tlukot svého srdce neslyšela vůbec nic. Třeba za chvilku odejde.

Ovšem ve chvíli, kdy jsem uslyšela, jak lanový žebřík zanaříkal, zřejmě pod váhou onoho člověka, jsem přestala dýchat. Zatajila jsem dech a čekala. Stočená v klubíčku v temném koutě. Znásilní mě? Zabije?