Hra |Ben Hardy ff|

V.

„Kristine! Kam utíkáš?"

Ve skutečnosti neutíkám, jen jdu rychle. I když, jak tak nad tím přemýšlím, od běhu nemám daleko.

„Kris, stůj, do háje."

Opravdu nemám v plánu ho poslouchat, ale to by ten parchant za mnou nemohl mít jeden krok za moje dva. Zastoupil mi cestu. Chtěl mě vzít za paže, ale moje ruce jsou rychlejší a zarazí ho v jakémkoli jiném pohybu.

„Proč na mě chceš pořád sahat? Nedělej to."

Vypadá jako štěně, se kterým si odmítáte hrát a ono teď smutně zírá. A zírá tak dlouho, dokud neroztajete jak ledovce na severním pólu.

„Proč jsi to udělala? Myslím, proč jsi řekla Elen to, co jsi řekla?"

Mračím se a zrychleně dýchám, protože tahle blízkost mezi námi mi sakra nedělá dobře. A vůbec se mi nelíbí, že jsme tu sami. Nevím, jak se mu mám vyhnout, protože já fakt nechci odpovídat. 

Celkem dobře odolávám intenzivnímu pohledu jeho smaragdových očí, ale nakonec zavřu ty svoje a prosmyknu se kolem něj.

Jsem zatraceně zmatená, sama ze sebe nejvíc. Proč jsem to Elen řekla? Jasně, protože vím, že ho divadlo činí šťastným. Ale proč mi do háje tak záleží na tom, aby byl šťastný? Moje srdce na to má zcela evidentní odpověď, jenže ji nevysloví, protože má ještě nějaký ten pud sebezáchovy. Aspoň doufám.

Ben mě pronásleduje jako můj vlastní stín a mlčí. Tohle je pro mě těžší, než kdyby na mě dorážel abych mu to řekla. Takhle totiž vím, že vyčkává, až mi to všechno vleze na mozek a prostě vyletím. Zná mě. Pořád ví, co na mě působí. 

A tak jdeme, já vepředu a Ben sotva krok za mnou. Mohla bych odpřisáhnout, že jsem občas zaslechla, jak dýchá.

Nakonec se nám povedlo skončit v parku. V tom samým parku, jako včera s May. Proč mě sem moje podvědomí pořád tahá? Cítím se skoro jako loutka ve vlastním těle. To prostě není fér.

Švihla jsem sebou na první lavičku, blonďák se usadil hned vedle mě. A tím kruci myslím hned vedle mě. Mezi námi není takřka žádný prostor, ale přesto se jeden druhého nedotýkáme.

Ben je předkloněný, lokty se opírá o kolena a dlaně má spojené. Dívá se na mě, čímž mi vůbec nepomáhá, protože moje momentální rozpoložení je „schoulit se do klubíčka a v klidu umřít". 

Ale to je dost dobře nemožný vzhledem k tomu, že jsme v parku, kde jsme s Benem hráli na schovku, když nám bylo asi pět.

Myslím, že pro občasný kolemjdoucí vypadáme jako by nám někdo před chvílí umřel.

Já, dívka s rozcuchanými blond vlasy, zírající do neznáma, mnoucí si třesoucí se dlaně, a svými veselými žluto černými  nadkolenkami tohle celý zabíjí.

A vedle mě dělá to samé gesto s rukama mladý muž, taktéž blonďák, který zároveň upřeně hledí na dívku (mou maličkost) po jeho pravici.

Pro více nápadité občany tohoto města máme asi absťák.

„Kris, no tak. Mluv se mnou."

Fajn, má to mít. „Protože chci, abys byl šťastnej, chápeš? Jsem ráda, když jsi šťastnej. Proto jsem to řekla." Přeskakuje mi hlas. „A vlastně vůbec nechápu, proč tak moc chci, abys byl spokojenej, když by mi úplně nejlíp bylo, kdyby ses nevrátil. Nejradši bych ti zakroutila krkem, protože ses ke mně zachoval jako debil a zbabělec." Slzí mi oči, ale nebudu brečet. Ne před ním.