Hra |Ben Hardy ff|

XXI.

Hned na začátek vám zkazím radost z nové kapitoly a oznámil vám, že nevím, kdy vyjde další kapitola. Tento týden půjdu do školy a musím dodělat všechno, na co jsem se během karantény vykašlala 😅. Takže uvidíme, jestli do toho zvládnu ještě psát. Nicméně doufám, že zvládnu 🧡❤.

Mučivě nekonečných minut jsem zažila už hodně, ale na tak dlouhých dvacet minut mě to nemohlo připravit. A co si budem, tuhle zkušenost bych klidně vynechala.

Důkaz toho, jak moc špatná ta cesta domů byla, je můj táta, který pohledem těká mezi Benem na sedadle spolujezdce a zpětným zrcátkem, v němž sleduje mě a nejspíš i Mandy. Nikdo z nás tří se na něj ale nepodívá. May zírá do země a objímá si břicho štíhlými pažemi. Já prázdně koukám z okýnka, což se rovná Mayině činnosti. Nic nevidím.

Co se týče muže na předním sedadle, netuším co dělá. Nedívám se na něj.

A on se nedívá na mě.

Čímž mi hraje na svědomí, které vede velice vážný rozhovor s mým rozumem.

Bylo to nutný? Bylo, nemůžu mu dát naděje. Ale ublížila jsi mu, Kris. To byl účel. Musela jsem se bránit. Lásce se neubráníš. To není láska!

"Mandy? Jsi doma." Prolomil taťka to nekonečné ticho, čímž May skoro vyděsil. Co se tak mezi ní a Tyem mohlo stát?

Má kamarádka kývla, tiše poděkovala a vypadla z auta.

Dívám se za ní a vím, že nejsem jediná, koho by zajímali podrobnosti dnešního večera z jejího pohledu.

Cesta k nám už netrvá víc než pět minut. Už se vidím zahrabaná v posteli, jak po tomhle dlouhém a příšerném dni usínám.

"Nechceš u nás přespat, Bene?"

Mráz mi přeběhl po zádech a s vykulenýma očima se otáčím k tátovi. A pak...pak mi pohled prostě musí zaletět na Bena. A zatraceně se rozhodne u něj zůstat a to i bez mého svolení. Nemůžu ale jinak, protože Benův pronikavý pohled se do mě zavrtává a já se najednou nemůžu rozhodnout, jestli chci, aby řekl "ano" nebo "ne". Taky si nejsem jistá, co v něm probíhá, protože tohle je jeden z těch momentů, kdy má Ben tu svoji zatracenou masku, za kterou nepustí ani mě.

Což je nejhorší možný stav.

Takže jo, super, mám chuť si vytrhat vlasy a omlouvat se mu tak dlouho, dokud ten ledovec v jeho očích neroztaje.

"Ne. Ale díky za pozvání." Otočil se pryč ode mě a nahodil nepatrný úsměv, který směřoval na Alexe a prostě a jednoduše se sebral.

To samý jsem udělala já.

Vypařila jsem se dost rychle na to, aby se táta nemohl ptát a aby moje zblblý srdce nemělo šanci přinutit můj mozek, ať se dívá za mizejícím Benem.

                              << >>

Chtěla jsem mu zavolat. Tak moc jsem chtěla, ale něco jako zbytek rozumu mi to nedovolil. Z čehož jsem vyšla k smrti unavená, protože to zabralo celou noc. A taky mě celkem určitě zabíjí ta představa, že jsem mu ublížila. Tohle, jako jeho milostný život, bylo vždycky citlivý téma. A já toho zneužívám takovým odporným způsobem.