Hra |Ben Hardy ff|

XIV.

Omlouvám se, ale co se vydávání týče, očividně neumím vydávat v předem nastavenou dobu 😂😅.
Ale teď už si užijte kapitolu 💕❤🧡. 

Dlouho jen sedím a zírám do prázdna.

Vypla jsem. Víceméně.

Chce se mi brečet, křičet, rozbíjet. A taky ho obejmout. Zapomenout na všechno. Na to, že mi dal kopačky přes SMS. Na to, že mě úplně vypustil ze svého života.

A ze všeho nejvíc to ve mě křičí, že s čistým štítem začneme, až se to vyřeší. Snad.

S táhlým povzdechem, který má uvolnit nerozhodné emoce, praštím hlavou o zeď za mnou. Je to příjemný, cítit bolest i někde jinde, než v nitru těla. Jenže to netrvá věčně.

Pevně zavřu oči, pokusím se z hlavy vyhnat vše nepodstatné, rozumně se rozhodnout.

Pokud se tam nevrátím, zničí se všechno. Bude to brát, jako že jsem mu neodpustila. A to já už nejspíš dávno udělala.

Pokud se ale vrátím, bude těžký to vynulovat. Ale ta obtížnost za to stojí.

"Proč se tohle musí dít?" Zamumlala jsem do ticha a těžce se zvedla.

Stojím těsně přede dveřmi, propaluju do nich díru očima a zase uvažuju. Pak zamítám. Rozhoduju se a zakazuju si.

Je tam vůbec ještě? Je, zašeptá nejspíš moje srdce, které obvykle neposlouchám (nebo se o to spíš snažím), ale dnes, v tenhle moment absolutního psychickýho rozladění, zní slabounký šepot jako rozkaz.

Tudíž konečně (fanfáru prosím) vstoupím zpět do pokoje.

Pohled na muže skle sedícího na kraji mé obří postele je téměř bolestivý. Lokty se opírá o kolena, tudíž je v předklonu a obličej má v dlaních.

Nevím, jestli mě neslyšel nebo mě prostě slyšet nechce, nicméně dál zůstává ve stejné poloze.

Já naproti tomu vykročím.

Ben zvedne hlavu, až když si sednu vedle něj. Hned vedle něj.

Dívá se na mě zoufalýma očima, ale jen to cítím, protože mě děsně zajímá žlutý koberec. Navíc nevím, jak začít a nejsem si úplně jistá, jestli by tomu štěněcí oči mého Romea pomohly.

Tápám sama v sobě, nemůžu se rozhodnout, jestli poslechnout rozum nebo city. A pro zatracenou smůlu mého duševního zdraví, vítězí city.

"Proč jsi mi poslal jen esemesku?" Bojím se odpovědi snad ještě víc, než té otázky. Ovšem Ben zareaguje téměř okamžitě. "Neodešel bych, kdybych tě viděl plakat."

Prosté a jednoduché. A taky pravdivé.

"Jak můžeš vědět, že bych plakala?"

Tak hloupá otázka to je, že se mu ani do očí podívat nemůžu.

A blonďákův nádherný hluboký hlas se neozývá. To ticho je mučivý, navíc je mi jasné, že bude trvat tak dlouho, dokud se mu do těch očí nepodívám. Do těch smaragdových kukadel, které mě teď bedlivě zkoumají. Ten pocit, že mi vidí až do srdce je neúnosný a čím déle trvá, tím hůř se zvládá.

S povzdechem se po chvilce vzdám. Odevzdaně mu pohled opětuju. 

"Brečela bych. Ale chápeš, jak mi bylo? Jak mi je?"

"Chápu to a ani nevíš jak moc mě to mrzí. Bylo to vůči tobě nefér a já na to vážně nejsem hrdej. Jenže já měl zatracenej strach."

Nepatrně se mračím a nadechuju se ke slovu, jenže mě nenechá. "Pokus se mě pochopit." Prosí mě s takovou naléhavostí, že mě z toho zabolí srdce. Zase, kvůli němu.