Hra |Ben Hardy ff|

XXVIII.

Tak jsem tady s zatím poslední kapitolou na dobu neurčitou. Snad se bude líbit ❤🧡.

Do obličeje mi postupně začíná svítit slunce, což už není ideální doba na spánek. I tak se převalím na druhý bok v naději, že přece jen ještě usnu. Ale ani tahle varianta není vhodná pro odpočinek, protože narazím do něčeho ohromě vonícího. Spíš do někoho.

Ben už nespí; dívá se na mě a rty mu zdobí letmý úsměv. Blonďaté vlasy má rozházené do všech stran a na krku má do očí bijící cucflek. No kruci, ten se mi povedl. A protože mu deka zakrývá jen spodní část těla, mám krásný výhled i na jeho svalnatý trup. Přiznejme si, nemůžu se vynadívat. Je to vážně fascinující. Tolik svalů...a ta hebká kůže pokrývající je, to je úplně jiná dimenze. A já to mám pro sebe. Zatím.

Odvážím se poslat svou ruku na průzkum, proto ji teď sunu po dece až k jeho břichu, přes které letmo přejedu prsty. Vidím a cítím, jak se kvůli tomu doteku napjal, což na mé tváři vyvolává samolibí úšklebek a chuť pokračovat.

A tak prsty obkroužím jeho pupík, na což mi odpoví v podobě táhlého zamručení. Moje rty se roztáhnou do zatraceně spokojenýho úsměvu. Jo, na tohle bych si dokázala zvyknout.

Většinou nejsem moc zvědavá, ale teď mě opravdu zajímá, co všechno mi dovolí.

Kam až budu moct zajít, než se vrhneme na třetí kolo.

Bříšky prstů se ho sotva dotýkám, i tak vnímám, jak zadržel dech, když sjedu až na bodbříšek, jež je poslední odkryté místo jeho těla. Sunu prsty po světlounkých, sotva viditelných chloupkách, kreslím na nich neviditelné kroužky a další nejrůznější tvary, za které bych v geometrii nedostala dobrou známku. Ale Benovi se líbí.

Ruku posunuju dál, první články prstů už jsou pod dekou, jenže mě zastaví. S otázkou v očích se mu zahledím do tváře.

"Ne, že by se mi to nelíbilo, ale jestli toho nenecháš, neudržím se."

Provokativně se zašklebím. "A co ti brání?"

"Tvůj bratr dole v kuchyni." Odpoví s klidným výrazem, v očích mu ale jiskří taková světýlka, která jsem neviděla už hodně dlouho. Tak trochu se bojím přiznat si, že je tam vidím ráda.

"Cože?" Zmateně se posadím. Ani si nemusím zakrývat hruď, protože není nahá. Skrývá ji Benovo červené tričko, které na mě navlíknul ještě včera večer, po společné sprše. Po druhém kole.

"Kolik je vůbec hodin?" Blonďák se natáhl po mobilu, který leží na nočním stolku.

"Půl desáté. Čemu se tak divíš?"

"Byl přece u Manyho, takhle brzo by se-"

"Nebyl u Manuela."

Překvapeně zvednu obočí a čekám na vysvětlení. Jenže Ben se k ničemu nemá, tváří se docela zvláštně, jakoby se mu nechtělo to řešit a mě asi začíná docházet, o co jde.

"Tak ven s tím, Mráčku."

"Budeš se zlobit." Tomu se zasměju. "Zavolals mu, ať vyklidí prostor?" Pobaveně zavrtím hlavou, když přikývne v souhlasu. "Tak kvůli tomu se vážně vztekat nebudu." Mrkla jsem na něj a on se usmál, možná trošku úlevně.

A já si znovu říkám, jak roztomilej je. A jak moc mi vlezl pod kůži. Dívám se mu do očí a na jazyku mám tisíc slov, kterými bych mu chtěla říct, jak moc jsem šťastná, že je součástí mého života. Jak moc jsem vděčná, že má se mnou celej náš život trpělivost, protože moje tvrdohlavost by přežila čelní náraz s rozjetým rychlíkem. Jak moc si přeju, aby už nikdy neodešel. Jenže nic by to nedokázalo popsat. Na to je slov moc málo a jsou příliš nedokonalá.