Hra |Ben Hardy ff|

XXXI.

Ani se nemusím dívat aby mi bylo jasný, že na mě Jenny vrhá jeden nešťatnej pohled za druhým. Neřekla jsem jí, proč jsem nešla domů, proč teď nemůžu být sama, přestože to mám v hlavě neustále dokola jak na nějakým zaseklým kolovrátku. 

Pořád a pořád. 

Od Wellandových jsem utekla hned po tom, co se mi přestali třást nohy a můj tep se vrátil do nějakého normálu. 

Nejprve jsem chtěla jít na zahradu mojí babičky, do stromového domečku, ale i těch krátkých pět minut, co jsem byla sama v zapadlých uličkách našeho města, mi stačilo k uvědomění, že pokud teď budu sama, zešílím. 

Tak se stalo, že nepřítomně sedím na barové židli v kuchyni mého rodného domu a síla mé vůle pomalu selhává. Protože všechno ve mě chce vědět, co to má znamenat. Každý milimetr mého těla mu chce zavolat, dostat z něj pravdu skrývající se za tímhle videem. Já totiž vážně nevěřím, že by to bylo video z posledních několika týdnů. Jistě, Ben nikdy nebyl ten hodnej kluk, co by zvládal od sexy holky udržet svý nenechavý ruce, ale taky je to kluk, který mě miluje. A tímhle si jsem tak zatraceně jistá, že neznám jedinej pojebanej argument, který by mi tohle mohl vyvrátit. Neudělal by mi to, tečka. Tak z který doby to krucinál pochází?

"Holčičko moje? Potřebuju jít na babiččinu zahrádku, poklidit záhonek. Jdeš se mnou?" vytrhl mě ze zamyšlení mámin tichý hlas. 

"Jo, jo jdu. Potřebuješ něco vzít nebo tak?" 

Snažím se na ni zaměřit, tak moc si chci plně uvědomovat, jak moc modrý oči má nebo jak smutně právě vypadá, ale nejde to. Místo ní se můj mozek soustředí jenom a jenom na pitomých deset vteřin, které mi dost podstatně hýbou se světem. 

"...zvládneme na kole." 

"Promiň, co jsi říkala?" unaveně si promnu oči a v duchu si nafackuju, jak příšernej člověk vlastně jsem. 

"Nechceš mi konečně něco říct?" opřela se o barový ostrůvek hned vedle mě a upřeně mi pohlédla do očí. Aspoň na pár vteřin mohla vidět všechen zmatek, který mnou proudí, než jsem odvrátila oči. 

"Ne, ani ne." 

"Třeba by se ti ulevilo," zkouší to ještě ale já nechci ani nemůžu. Nechci ji do toho tahat a nemůžu to řešit s nikým jiným než je Ben. Je to naše věc. 

Proto zavrtím hlavou a pohladím mámu po paži. "Ne mami, díky, ale ne. Tohle si musíme vyřešit sami," pousměju se na ni, sjedu z barové židličky a za ruku ji táhnu do garáže pro všechny věci, které bychom na zahradě mohli potřebovat. 

Mobil s Benem i Victorií nechám v kuchyni.

                                                               << >>

Vrátili jsme se až večer, vlastně spíš v noci, protože moje matka dostala skvělej nápad, že si po práci skočíme koupit nějakej alkohol. Ano, opili jsme se, nijak výrazně, obě vnímáme, jenom jsme poněkud veselejší. 

Nicméně obě jsme si vysloužili podezřívavý pohled Alexe. 

"Naposledy se Jenny opila, když nám Timothy pověděl, že je gay. Mám si z toho něco vyvozovat?" bylo to první, co nám řekl, když jsme s opileckým smíchem vpadly do obýváku. 

Tohle vyvolalo další smích, ale ještě jsme to stihli popřít, než se táta rozhodl otevřít pro sebe něco tvrdšího, k čemuž se evidentně začínalo schylovat. 

Ale teď, o minimálně další hodinu později, sedím sama ve svém dětském pokojíku na té obrovské posteli a zase řeším to jediné: zavolat mu nebo nezavolat? Počkat až se vrátí nebo to řešit na tu dálku?