Hra |Ben Hardy ff|

XXII.

Jsem zpět a v plné síle 😁😊. Málem bych se ani nevrátila; ta škola mě málem zabila 😵. Ale jen málem.

Kristen: Co je tohle za víkend?

Ben: Co se zase stalo?

Kristen: Jsem schovaná za rohem domu Wellandových a rozdýchávám to, že se Mandy a Tyler drželi za ruce!

Několikrát se na chatu objevily ty tři hopsající tečky, které značí, že člověk na druhé straně něco píše. Naskočily a zase zmizely. A znovu. A ještě jednou. Nakonec mi začne vrnět mobil v ruce (díky božstvu, že mám vyplé vyzvánění), jak mi Ben volá. Rychle to přijmu. 

"Nechceš mi tvrdit, že je to pravda, že ne?" 

"Je, pokud nemám halucinace. Je možný, že jsem se u vás něčeho nadýchala?" Zašeptala jsem a vyhlídla zpoza rohu. Ti dva tam pořád stojí a May teď k Tyovi mluví. 

"Snad ne. Co dělají teď?" 

Zase si zalezu za roh. „May mu něco říká. Neměla bych ji jít zachránit? Přece jenom, není to mezi nima úplně..." 

"Květinkový?" 

Jak se mi povedlo nevybuchnout v šíleným záchvatu smíchu, to asi nikdy nepochopím. "Tohle nemůžeš říkat. Chápeš, že se tady schovávám? A co to vůbec je? Květinkový?" Pokouším se mluvit tak tiše jak jen je to možné, i tak se ale bojím, že mě tady jeden z nich najde a bude naštvanej. 

"To je slovo, Kristie." Vysvětlil mi ten zmetek blahosklonně, jako bych byla malý dítě. "A podle mě dost zajímavý slovo. Jednoduše vyjadřuje spoustu věcí." 

Uniklo mi uchechtnutí, po kterém si okamžitě přeložím ústa dlaní. Srdce mi divoce buší, protože by to mohlo znamenat, že je moje krytí prozrazeno. 

"Kris? Jsi tam ještě?" Měla bych mu odpovědět, teda spíš bych mu chtěla odpovědět. "Haló? Kristine?" 

Slyším kroky? Zdá se mi to? Ne, paranoidní snad ještě nejsem. Spustím ruku podél těla a otočím hlavu doleva, abych zjistila, jestli tam někdo je. A málem krucinál vyletím z kůže, protože vedle mě stojí Mandy. Kdy že to sem přišla? 

"Já ti ještě zavolám, dobře?" Promluvím k Benovi, přičemž mi nejspíš hoří tváře. Vážně jsem špehovala svou nejlepší kamarádku? Ukončíme to a s vykuleným pohledem směřovaným na May, která s rukama založenýma na hrudi stojí mírně rozkročeně, si strčím mobil do zadní kapsy džínových šortek. 

"Ahoj?" Můj anděl strážný bohužel nevypadá, že by měla náladu na zdvořilý vítačky a tak svůj opatrný úsměv zase shodím. 

"Můžeš mi říct, co tady děláš?" 

Namáhavě polknu a nějak křečovitě trhnu rameny. Mělo to být lehké pokrčení ramen. "No...telefonovala jsem?" 

"Jistě, a proč že jsi to šeptala?" Udělala obličej, který bych si mohla vyložit jako ironické otazníky. Na tohle chytrou odpověď nemám, ani kdybych se přetrhla. 

"Když řeknu, že jsem do světa nechtěla vykřikovat naši sexuální chvilku, neuvěříš mi, že?" 

"Ne." Zamračila se a povzdechla si. "Kris, nemusela ses tady schovávat. Měla jsi normálně přijít." Trošku váhavě si ji prohlížím. Působí unaveně a řekla bych, že je uvnitř rozpůlená na dvě části. Neví, co má dělat. Jsme na tom stejně. Já pro změnu nevím, proč se tak cítí.