Hra |Ben Hardy ff|

XVI.

Krásný dobrý večer 😊🧡❤. Doufám, že z té karantény neblazníte tak jako já 🤯😵. A pokud jo, snad vám tahle kapitola zvedne náladu 🧡❤.

Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nebo špatný. Dle Mayina výrazu totálního překvapení se to určit nedá.

Když Elen oznamovala, že máme pauzu, vytáhla mě Mandy ven snad ještě dřív, než Elen dořekla poslední slovo a následně mě v nejbližší restauraci donutila říct jí všechno. Nevím, jestli si uvědomuje, že jsem to shrnula tou nejjednodušší možnou cestou.

"A teď to máte jak?"

Opřela jsem se do židle a zahleděla se na prázdný talíř. "Myslím, že jsme kamarádi."

Zpod svých řas kontroluju její reakci, která je hodně proměnlivá.

"Nezníš moc přesvědčeně."

Prudce jsem vydechla, zavřela oči a mezi konečky prstů stiskla kořen nosu.

"Sakra, Mandy. Víš co po mě chceš? Já sama pořádně nevím, jak to je."

Cítím na sobě její upřený pohled a právě proto neotevřu oči.

"Miluješ ho pořád?"

Po těchto slovech se ve mě zastavuje nejspíš úplně všechno. Dobrá otázka. Na kterou ale nechci znát odpověď. Nehodlám nad tím přemýšlet, protože bych přišla na něco, co by všechno zkomplikovalo. Navíc by to byla jako dostat kudlou do hrudi. Jenže bych umírala hodiny, dny a přesto bych nezemřela.

Trhaně se nadechuju a vrtím hlavou. "Ne." Kéž by to znělo tak jistě, jak bych chtěla, aby to znělo. A abych se May při tomhle slově podívala do očí? Pravděpodobně by mě k tomu nedonutil ani Ben.

"Víš, že mi nemusíš lhát."

"Já nelžu." Vysypu ze sebe roztřeseně a vzdám marný pokus o zklidnění svého dechu.

"Řekni mi to do očí."

Tenhle tón znám až moc dobře. Je totiž úplně stejný jako ten její pohled. Přesvědčený o své pravdě a děsně vtíravý.

Hluboce jsem si povzdechla a sotva se moje oči střetly s těmi jejími čokoládovými tůňkami, rozhodila jsem ruce.

"Bože! Slíbila jsem Timovi, že to zůstane u přátelství."

Mandyino obočí vystřelilo závratnou rychlostí vzhůru a založila si ruce na prsou.

"Timovi. Aha. A odkdy ti on kecá do života? Odkdy si to ty necháš líbit?"

Moje obočí už musí být nejspíš spojené v jednu linku, jak moc se mračím. Zároveň zatínám prsty do stehen, abych si nevyškubala vlasy. Proč já jsem o tom Timovi nemlčela?

"Kris, neudělej něco, čeho pak budeš litovat. A já si myslím, že ten pitomej slib bude to, čeho litovat budeš."

Odfrkla jsem si, zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu.

"Jak by mě mohl mrzet slib, prosím tě?" Už dlouho jsem k ní nemluvila tak pohrdavě, protože ona někdy umí poradit. 

Ale tohle? 

To je blbost.

"Protože ho budeš chtít dodržet."

Ta vážnost, s jakou to řekla, mě donutí svraštit starostlivě obličej a podívat se na ni.

Její výraz je tak vážný, že už ani není roztomilý. Poprvé za tu dobu, co ji znám, nevypadá jako malá holčička.

"Vždycky jsi sliby dodržovala, že? Kruci, i když o tebe má starost, nemůže po tobě chtít něco z čeho budeš nešťastná."