Hra |Ben Hardy ff|

VIII.

Here we go 😁.
Jinak jsem vás chtěla upozornit, že se možná další kapitoly dočkáte až za týden v neděli. Potřebuju si nadepsat nějaký kapitoly.
Jinak btw, už vám ta karanténa taky tak leze na mozek jako mně? 😵😅😂🧡

Všude cítím Bena. Všude. Nicméně ani to nemění nic na faktu, že je mi příšerně.

Znáte ten pocit, když se vzbudíte s nesnesitelnou bolestí hlavy a žaludek vám lítá ve stavu beztíže? Jo, tak takhle mi je. A podle zvuků z vedlejší místnosti usuzuju, že Tim na tom není o nic líp.

Pomalu se posadím. I peklo by bylo lepší.

Konečně se vrávoravě postavím, ale sotva otočím hlavu k zrcadlu, které je naproti postele zabudované do šatní skříně, zase klesnu na postel.

To, že můj ksicht vypadá jako po zombie apokalypse, se dalo očekávat. Ale jak je do prdele možný, že mám na sobě Benovo tričko, to mi na můj zpomalený mozek absolutně neleze.

Pamatuju si, že jsem se líbala s Tylerem kvůli Benovi. Taky jsme s Benem leželi u mě na posteli.

COŽE?

My. Do hajzlu, my jsme byli u mě v pokoji. V mé posteli.

„Do hajzlu," zašeptala jsem sama pro sebe.

Už ale nemám víc času k sebelítosti nebo vzteku. Odhaduju, že budu muset uklidit celý dům, a to rozhodně nebude chvilka.

Nezbývá mi nic jiného než na nejistých nohách opustit svůj pokoj.

Když scházím schody, pevně svírám zábradlí, a to nejen proto, že mám kocovinu jak samo peklo. Ne, to je teď to nejmenší.

Obývák je totiž perfektně uklizený. No, téměř. Pod oknem v protější zdi jsou asi čtyři velké odpadkové pytle. Přičemž ten čtvrtý právě pečlivě zavazuje Ben. A má...Timothyho tričko? Co to do háje je? Výměna oblečení? Jestli bude mít Tim moje, tak ho sežeru.

A jak tak zaraženě stojím v půlce schodiště, Ben dokončí svou práci a zvedne hlavu. Ten úsměv, který vykouzlil, je odzbrojující. Je to ten typ úsměvu, který se vám na tváři objeví, když se podíváte na člověka, který pro vás znamená víc než všechno bohatství světa. I přesto, jak vypadám, se na mě dívá jako bych byla to nejhezčí, co matka příroda vydala.
Motýlci v mém břiše se dali do pohybu.

„Dobré ráno, Šípková Růženko."

Přešla jsem jeho poznámku a sešla schody až dolů. Blíž se mi ale vůbec nechce.

„To jsi uklidil ty?" mávla jsem rukou kolem sebe.

Ben se s kýváním porozhlédl po místnosti.

„Jo, ale pomohla mi tvoje mamka."

Vykulila jsem oči. „Naši se vrátili?"

Kývl a prohlédl si mě od hlavy k patě. „Proč zase stojíš kilometr ode mě? To se mě vážně bojíš?"

Povzdechla jsem si a dokolíbala se k němu.

„Spíš toho, co jsem ti včera nakecala."

Povytáhl obočí a hlavu nahnul trošku na stranu. „Pamatuješ si něco?"

Přikývla jsem a hned na to si musela přitisknout prsty ke spánkům a pevně zavřít oči. Zasraná kocovina.

„Pamatuju si relativně všechno, než jsem tě svalila na postel. Tady končím."