Hra |Ben Hardy ff|

XXXIII.

Následujícího rána nás vzbudil budík, který Ben stihl někdy v mezičase včerejší (nebo...spíš dnešní?) noci nastavit. Ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale bylo potřeba zařídit hodně věcí. Moje největší starost byla, že kvůli mě nebude na natáčení, ovšem Ben mi během zívání huhlavě sděloval, že dnes má natáčení až odpoledne. Takže aspoň jeden kámen mi spadl ze srdce. 

Taky jsem musela zavolat mámě a vysvětlit, proč už nejsem ve svém dětském pokoji a říct, že teď budu u Bena v Londýně. 

Než jsme s Benem sklidili deky a polštářky a než jsme dojely ke mě domů, stihla jsem obvolat ještě vedení druhého divadla, ve kterém jsem měla působit a Mandy. Snažila jsem se nezívat, byť jsem byla příšerně unavená a nechápala jsem, jak se Ben dokáže soustředit na řízení. 

Ale jakmile jsme dojeli před náš maličký domeček, únava mě zatraceně rychle opustila. Stačil k tomu jediný pohled na dům našeho souseda a celá jsem se napjala. V hlavě se mi vybavil obrázek ze včerejší noci, ty jeho prázdné oči. Co v sobě měl? Nějakej fet? Nebo to s ním dělá jenom alkohol? To je kravina. Musel v sobě mít víc než jen pouhý alkohol. 

"Kristie? V pohodě?" cítím na sobě Benův starostlivý pohled a na malý moment mě napadne, že mu to řeknu. Všechen ten strach a obavy, které mě včera v noci honily po zahrádkářské kolonii našeho města. 

"Jo, jenom se mi chce spát. Dáš si kafe nebo spěcháme?" usměju se na něj doufejme přesvědčivě, přestože můj hrudník svírá děs při vzpomínce na Darrena a jeho parťáka. 

"Nespěcháme," zaraženě se mračí, ale nejspíš už se smířil s realitou, že mu nic neřeknu, takže si odepne bezpečnostní pás a stejně jako já, vystoupí. 

Udělám ale sotva dva kroky a spatřím vysokého muže s černými vlasy, které padají do výhledu tmavých očí, jak si to kráčí ke svému domu. Působí nejistě na vlastních nohách, nešťastně ve vlastním těle. A při pohledu na mě taky zatraceně vyděšeně. 

"Kristine? Já..." zmlkl, protože mu přeskočil hlas, který zní, jakoby jeho majitel vykouřil snad celou trafiku za jednu noc. 

Se zvláštní směsicí všech pocitů bublajícími pod povrchem se na něj s ledovým výrazem dívám. Vztek, že včera možná nebyl pod vlivem úplně legálních látek. Strach, že kdybych nestačila tak rychle zareagovat a probrat se z toho transu, mohl mě se svým kámošem (nebo kdo to sakra byl) znásilnit. Smutek, co se z tohohle člověka vyklubalo. Radost, že si snad uvědomuje, co se včera stalo a dost možná se tím i trochu užírá. Pak se k tomu přidá ještě pocit opory, protože Benova paže se obtočí kolem mého pasu, čímž si mě můj přítel ochranitelsky natiskne na svůj bok. 

"Kristie?" zamumlal mi u ucha jemně, přesto z něj cítím napětí. Nejspíš bude stačit jediná maličkost a vrhne se na mého souseda, aby z něj mohl vymlátit duši. V prevenci proti tomu překryju jeho dlaň spočívající na mém boku svou. 

"Jdeme dovnitř," otočím se k němu s mírně zakloněnou hlavou, abych mohla pohlédnout do té nejkrásnější zeleně v jeho očích. 

"Mohli by jsme si promluvit?" ozval se Darren vteřinu po mých slovech a zněl nejspíš skoro vyděšeně. 

A to neměl dělat, protože v Benových kukadlech se po tomhle nebezpečně zablesklo. Ale neobrátil se k vysokému brunetovi. Dál zírá do mých modrých očí, ty svoje mhouří a já mám co dělat, abych tu intenzitu ustála. Abych neuhnula, nedala mu záminku k jakémukoliv výbuchu. Ano, Ben sice je kliďas, ale pokud jde o mě a moje bezpečí, byl by schopen jet na vlečné tažení třeba proti celé Británii, hlavně že bych byla v pořádku. Je to roztomilý, že ano? Ale taky podělaně děsivý vzhledem k tomu, že to není jenom vtip.