Hra |Ben Hardy ff|

XII.

Tak je to tady (já vím, anicka_zao,že jsem slíbila večer, ale zas tak strašný to není, ne?)😁❤🧡. Jinak několik replik je použito z hry Romeo a Julie, nevymyslela jsme to já 😉😂😅❤🧡. Užijte si to.

Nevím jestli bych neměla být už mrtvá vzhledem k rychlosti mého tepu, když mě vynesl na chodbu. 

A já vážně doufala, aby mě už konečně postavil, protože jeho ruce kousek pod mým zadkem mě zatraceně vzrušují. Do háje.

Díky bohu se mé nohy setkaly se zemí velice brzy. Ale nemohla jsem si oddechnout, ani na chvilku to napětí nezmizelo, protože mě svým tělem namáčkl na zeď.

Srdce ještě připadalo na rychlosti, ale místo toho, abych ztratila vědomí, jsem začala vnímat mnohem víc. Třeba zvedající se a klesající hruď mého Romea. Zelené oči přišpendlené na můj obličej. Horký dech dosahující až na mou tvář. A ty rty...hm. 

"Můžeš mi říct, proč si mě vynesl na chodbu, jako bych byla pytel brambor?" 

Koutky jeho rtů jedou vzhůru a z téhle blízkosti je to přímo fascinující. Dokonce vidím i pihy, malé světlounké tečky na jeho nose.

"Nějak jsem se musel pomstít." Hlas má zase o něco níž než normálně. A i když to vyslalo vlnu chvění po celém mém těle, jen jsem se nezaujatě ušklíbla a povytáhla obočí. "Tak to je vážně děsná pomsta. Úplně mě to odrovnalo." Kdyby tu ironii neslyšel, musel by být hluchej.

Ben se zasmál. Tiše a hluboce, kolem očí mu naskočily nepatrné vějířky vrásek smíchu, čímž působí ještě roztomileji.

"Chtěla s náma mluvit Elen."

Přimhouřila jsem oči a pomalu se nadechla. "A to si mi to nemohl normálně říct?" Slovo "normálně" jsem hodně zdůraznila a kdybych mohla, založila bych si ruce na prsou. Mohla bych, kdyby nestál tak zatraceně blízko.

"Bylo by to moc jednoduchý. Takhle jsem si užil svou pomstu." Zazubil se a díky bohu couvl.

A nějaká moje část, nejspíš utiskovaná Kristie, zas tak šťastná není.

"Tak jdeme?" Kývl směr kancelář ředitelky divadla.

Povzdechla jsem si a vykročila.

Cestou tam panovalo ticho. Z mé strany kvůli našemu rannímu rozhovoru. Z jeho těžko říct.

Je to tíživé ticho a dala bych cokoliv za to, aby ho někdo prolomil.

Ale nestalo se nic. Nepřišla žádná omluva, prosba nebo vyjednávání. A já vážně nevím, jestli mě to těší nebo ne.

Ben jemně zaklepal na dveře místnosti, kde jsem se ho v úterý zastala.

Ozvalo se tiché "dále" a blonďák otevřel dveře.

"Dámy mají přednost." Zašeptal s úsměvem, o jehož nevinné dokonalosti bych mohla skládat básně. Měl by se prodávat jako lék na špatnou náladu.

Bílé zdi se za ten týden vůbec nezměnily. Snad se mi jen zdají ještě smutnější a prázdnější než v úterý. Vlastně celá místnost působí dost pochmurně.

"Zdravím vás, miláčci. Nebudu to nijak protahovat. jenom vás tu po zkoušce budu chvilku potřebovat. Chci zkusit určité...fyzické spojení mezi Romeem a Julií." 

Úsměv mi mrzl na rtech rychleji než dovolují fyzikální zákony.

Cítím na sobě váhaví pohled režisérky, já sama jako bych ale viděla skrz ni.