IX.

197 11 9
                                    

Pokračujeme v krasojízdě 😁.
Těšili jste se? 🧡🙈😊

Včera jsem mamce vyklopila úplně všechno. Od našeho setkání až po dnešní ráno. Svoje pocity z toho všeho jsem jí ale neřekla. Jak bych mohla, když se v nich nevyznám ani já sama. A taky ti chci dát na výběr. Buď se rozhodneš za tím vším udělat tlustou čáru anebo se na to vykašleš a budete se dál trápit

Nevím.

Vůbec nic nevím.

Nevím, co cítím, co se dělo, co se bude dít. Bože, asi nikdy jsem nebyla takhle bezradná. 

Nejhorší je ale to, že se za půl hodiny zase uvidíme na zkoušce. Cesta tam mi zabere patnáct minut. Takže ne, tohle opravdu není nejlepší chvíle na bezhlavé úvahy o tom, jak se mu vyhnout aspoň při cestě do divadla. Ta malá oklika mi totiž zabere pět drahocenných minut. A aby toho nebylo málo, venku leje jako z konve, já nemám auto a nemůžu najít ten zpropadený deštník. No jo, když se daří...

Sbíhám schody dolů, na chodbičce si obléknu jarní bundu, která by měla být nepromokavá, obuju si červený konversky a na záda nasazuju svůj pistáciový batoh. Vlasy schovám pod kapuci a otevřu dveře.

Nicméně je hned zase zavřu, protože do toho slejváku se mi zatraceně nechce. Tohle mi někdo dělá schválně, viď Vesmíre

Do plic dostanu jeden hluboký nádech a přeci jen opustím bezpečí domova.

No, co si budem, nepromokavá bunda očividně není tak nepromokavá, jak si její výrobci mysleli.

Mohla bych zavolat May, aby mě odvezla, ale nechci ji otravovat, když nebude ani na zkoušce. Pravděpodobně už se teď někde hádá se svými mladšími sourozenci, kteří se vrací ze školy někde v...daleko zpátky domů na prázdniny. A Mayini rodiče chtěli, aby se uvítali. 
Ale tohle uvítání mě bude stát pěkný nervy a dost možná i zdraví. Nikdy bych to ale May neřekla. Vím, jak se na svou sestru a bratra těšila a neodpustila bych si, kdyby se s nimi kvůli mně nemohla takhle setkat.

Takže nadávám jak starej dlaždič a rychlou chůzi obcházím kaluže. Ale jakmile zajdu za roh do druhé ulice, zarazím pátý do země a vykuleně koukám. 

V černým autě sedí u kraje silnice Ben a dívá se...na mě? On na mě čeká?

Na rtech vykouzlil zatraceně sexy úšklebek, když uviděl, jak tam zaraženě stojím. A já vážně jsem v silném pokušení prostě odejít zpět domů. Chci ti dát na výběr. Přesně, konečně už si vyber.

A tak jsem udělala opatrný krok. Pak druhý, třetí, dech se mi zadrhával v hrdle a srdce zase chtělo blíž k němu. Může to být horší?

Na to najdu odpověď velice brzy, protože otevírám dveře spolujezdce a trošku zkoprněle padnu na sedadlo. Až teď, když mě ovinula vlna tepla, jsem si uvědomila, jaká mi byla zima. 

„No konečně," usmál se na mě Ben a já děkovala Odinovi, že sedím.

„Taky tě ráda vidím, Bene."

Připoutala jsem se a Ben s autem vyjel od krajnice. A nastalo ticho. Protože já se zatraceně bojím mluvit. Po včerejšku...

„Takže takhle už to bude pořád? Nebudeme si mít co říct?" střelil po mně pohledem, když opatrně promluvil.

Povzdechla jsem si a hlavu opřela o opěrku. Chci ti dát na výběr. Mayina slova mě tlačí někde uvnitř. Snaží se dostat ven, něco změnit.

Hra |Ben Hardy ff|Kde žijí příběhy. Začni objevovat