Hra |Ben Hardy ff|

XX.

Dnes konečně přichází velký okamžik, který jsme zmínila pár kapitol dozadu 😁. Docel se těším (a zároveň bojím) vašich reakcí 😅🧡❤.

Městská radnice.

Přesně na tu se teď dívám. Už několik až příliš krátkých minut.

Zírám na tu budovu, jakoby mě chtěla sníst a tak trochu se snažím přemluvit sebe samu, abych tam nešla.

"Já ti říkala, ať zůstaneš doma." Promluvila May načež jsem zavrčela.

"Sice se mi tam nechce, ale nenechám tě v tom." Potom se k ní otočím a okamžitě toho zalituju, protože Mandy se na mě dívá s takovou přesvědčeností.

"Já teda nevím a nechápu, co jste si zase udělali, ale právě proto, jak se tváříš při každé zmíňce o něm, ti musím připomenout, že tam bude Ben."

Teď už samozřejmě chápu to její přesvědčení. Věděla, že mě to odradí ještě víc. Ale ne úplně.

"No a co? Jdeme nebo tady budeme stát ještě dalších pět minut?"

May ještě krátce přimhouřila své čokoládově hnědé oči, kterýma mě sjede od hlavy k patě. Skoro to vypadá, jakoby si říkala, jestli se jí náhodou jen nezdám. Pak ale pokrčí rameny a nataženou pravačkou mě vybízí, abych udělala první krok.

"Starší mají přednost." 

Obě jsme se ušklíbly a já skutečně (fanfáru prosím) dělám první kroky.

Abych pravdu řekla, naprosto nechápu, proč tam chci jít, protože tyhle akce bytostně nesnáším. A co si budem, zas takovou starost o Mandy nemám. Já bych jeden nápad mělo, hlásí se mé srdce. Vyjádřit se k tomu mu ale nedovolím.

Vyjdu pět schodů a otevřu dveře. Do obličeje mě okamžitě silně udeří vydýchaný vzduch a pomalá, ploužáková hudba. Kriste pane, asi budu zvracet.

"Jsi si jistá, že tam jdeš?" Zazní zpoza mé maličkosti trošku posměšně.

Odpovím jí pohybem, protože vejdu do budovy.

Vstupní halou (nebo co to vlastně je) projdeme, prosklenými dveřmi pak vejdeme do sálu. Je tam tolik lidí, že by to na zdejším malém prostoru nemělo být ani možné. Většinu z nich jsem nejspíš v životě neviděla. Kromě jediného páru, který stojí u stolu s nápoji. Blonďák opírající se o zeď, s kelímkem v jedné ruce, má na tváři jakýsi ztuhlý, křečovitý výraz a nespraví na tom nic ani jeho odporná společnice.

Nějak mi nedochází, že se mračím, dokud si přede mě nestoupne May a zabrání mi tak ve výhledu.

„Ráda bych se vzdálila, ale mám určité obavy, že něco provedeš." 

Na její tváři se zrcadlí velice podobná únava, jakou mám v sobě celý dnešní den já. A protože si uvědomuju, že tohle je její akce, něco, co má ráda a kde je ráda, vykouzlím nějakou verzi úsměvu, poněvadž odmítám být ta, která jí tohle pokazí. 

„Buď v klidu. Půjdu si pro pití. Ty si to užij a nenech si to pokazit." 

Mayin obličej se rozzáří. Dostane se mi přátelského objetí, které ale bohužel netrvá dlouho. 

„Díky, princezno. I ty se pokus užít si to." Zavlnila prsty na rozloučenou a zmizela v hloučcích těl. 

A já?