Hra |Ben Hardy ff|

XIX.

Překvapení!!😄😂❤🧡
Na tohle si nezvykejte, zázrakem se mi povedla kapitola takhle rychle.
Ale je tu, tak si ji vychutnejte😉❤🧡.

Pozdní odpoledne pátku nemohlo být únavnější. Dokonce bylo tak únavné, že jsem polomrtvá ještě teď.

Mandy je totální blázen a než jsme našli šaty, které by ji nadchly, uběhli dvě hodiny.

Dvě hodiny!

Jak někdo může  vybírat šaty dvě hodiny? Možná valná většina holek?

Nicméně musím uznat, že si vybrala krásně.

Hořčicově žluté šaty s krátkým rukávem, od pasu nahoru poražené krajkou, v pase s tenkým koženým páskem. Od něj dolů už je to jemná, skládaná, žlutá látka, sahající kousek nad kolena. Neskutečně jí to sluší.

Moje volba byla podstatně rychlejší, vzala jsem totiž první šaty, které se mi líbili. May k tomu měla fůru připomínek; prý bych se měla podívat i jinde, možná najdu hezčí, tyhle jsou prý moc jednoduché a bla bla bla. Ale je to chytrá holka a pri pohledu do mých očí pochopila, že jestli bude pokračovat byť jen o vteřinu déle, špatně to dopadne.

Váhavě tedy řekla, že jsou ty šaty hezký a jdou mi k očím.

Mé šaty totiž obsahují několik odstínů modré, od nejtmavší námořnické modře, která začíná u jediného ramínka na levém rameni, po světlé odstíny, které rozhodně připomínají barvu mých očí.

Sice nechápu, proč chtěla May ty šaty kupovat, když je využijeme jen dnes večer a pak budou hnít ve skříni, ale se svou volbou jsem spokojená.

To byl ale jediný pozitivní bod včerejšího skoro večera. Dál už byli samý špatný zprávy.

Tim mě na celý víkend vyhostil z domu, a přestože jsme se pohádali jako manželé v krizi, prosadil si svou.

Pokračovalo to hádkou našich, kterou jsem přerušila dramatickým odchodem do svého pokoje, kde jsem jak na smilování čekala na Benův telefonát, jež by mi zvednu náladu. Já totiž z duše nenávidím, když se mamka s tátou hádají.

Jenže vykoupení z mé mizerné, nešťastné nálady nepřicházelo. Ben nezavolal. Což bylo jako rána rovnou na solar, protože to určitě znamená, že zase skončil ve Victoriiných spárech.

A tahle myšlenka mě provází celý ráno, kdy jsme hned po snídani s tátou vyrazili na babiččinu zahradu.

"Je potřeba posekat trávu a trochu to poklidit."

Znělo to, jakoby se mě ptal, jestli tam zvládnu být. To vážně?

Usmála jsem se na něj, ale řekla bych, že mě prozrazují mé unavené oči.

Nicméně teď už tu asi půl hodiny jezdím se sekačku tam a zpět, vyprázdňuju její malý zásobník a s nelibostí sleduju, jak táta zkoumá náš stromový domeček. Je nutný, aby tam byl?

Uchechtnu se sama nad sebou. Opravdu se tady vztekám kvůli tomu, že opravuje náš domeček? To je blbost. Vlastne ani nevím, proč mě to tak dráždí. Jo, jasně. Víš to moc dobře.

"S kým vůbec jdeš na ten ples?" Ozvalo se z koruny stromu.

Alex většinou pozná, když se o něčem nechci bavit, ale občas je prostě natvrdlej jako každej jinej chlap.

Otráveně si povzdechnu a vysypu přeplněný zásobník ze sekačky do kompostu.

"Směřuješ tím k mými partnerskýmu životu nebo k Benovi?"