Hra |Ben Hardy ff|

XXXV.

Tak po epesním týdnu, kdy jsem dělala všechno možný, abych zvládla návrat do školy nějakým normálním způsobem (marně 😂), jsem se vrátila k psaní a tak nějak jsem si uvědomila, že se blížíme ke konci. Čekají nás ještě nějaké tři (možná čtyři) kapitoly a budeme v cíli.

Tak si to užijte ;)❤

Se srdcem až v krku téměř probíhám chodby nemocnice a roztěkaně hledám nápis, který by mi napověděl, jestli už jsem u cíle. Jestli už konečně uvidím svého Bena. 

"Kristine! Tady," slyším při dalším nešťastném otočením se, protože kruci, v téhle nemocnici se vyznat je podělaný umění. Nejprve se nemůžu zorientovat, odkud zvolání mého jména přichází, ale netrvá to dlouho a spatřím mávající Stellu, kterou kolem ramen drží Benův táta Craig. Na jeho tváři porostlé mírně šednoucími vousy nejde vyčíst jediný náznak nervozity nebo strachu, je tu jako ten silný článek rodiny, muž, který podrží svou uplakanou ženu. Ovšem jeho hnědé oči už zas tak drsňácké nejsou. Zrcadlí se v nich to samé, co pokrývá celou malou postavu jeho manželky. Strach, obavy, nervozita. 

Jedna zdravotní sestra se na mě nehezky mračí, když vidí mou "rychlou chůzi", kterou překonávám ty poslední metry od zarmoucených Jonesů. Hned jak zastavím, Stella se vymámí zpod Craigovy ruky a popadne mě do objetí. Je menší než já (což je co říct), takže má svůj zarudlý obličej schovaný v mém rameni, když cítím třas, který sebou přináší jenom pláč. Benova matka byla vždy velice citlivá na jakýkoliv podmět, takže pokud ji někdo z nemocnice vyděsil tím, že měl její syn autonehodu, musela toho naplakat hodně. Byť to není nic vážného. 

"Jak je na tom?" pátravě se dívám z jednoho na druhého, když se blondýnka odtáhne a vrátí se ke svému muži. 

"Za celý dvě hodiny co tu jsme nás k němu nepustili!" postěžovala si Stella a z kapsy kraťasů si vytáhla kapesníček, aby se mohla vysmrkat. Dvě hodiny. Takže se mu to muselo stát chvilku po tom, co odjel. Dobrý Bože. Nenávidím se. Nenávidím.

"Dělali mu nějaký vyšetření a teď odpočívá. Řekli nám jenom, že má otřes mozku a pár odřenin, jinak je v pořádku," pověděl mi klidným hlasem pan Jones, ale podle toho, jak si rukou přehozenou přes Stellino rameno pohrává s jejími světlými vlasy, je vidět, že tohle všechno je jedno velké divadlo a uvnitř se třepe strachem o svoje dítě. Sice poněkud velké a nějakou dobu dospělé dítě, ale pořád je to kluk, kterýho choval na klíně a učil ho jezdit na kole. A kvůli mojí paličatosti o něj málem přišel.

Do hajzlu.

"Kde..." vynechal mi hlas, když se moje myšlenky zase usadí, "kde se mu to stalo?" projde skrz mé stažené hrdlo. Ten hloupí orgán v hrudním koši ukrytý pod žebry, svaly, tuky a kůží, teď buší tak hlasitě, že to snad musí slyšet i Benovy rodiče, protože se bojím vědět to. Bojím se jakékoli podrobnosti ohledně jeho nehody, protože za každou maličkost můžu já. Za jeho únavu, za jeho vztek, nesoustředěnost. Tohle si nikdy neodpustím.

"Na nájezdu na tu rychlostní dvojproudovku, po které se nejlíp dostaneš na druhou stranu města. Víš co myslím, ne?" 

Tupě přikývnu a úporně se snažím zmateně se nemračit. Protože pokud vím (a vím to na 100%), tak tamtudy se na dálnici do Londýna nedostanete. Vlastně je to úplně opačným směrem než naše hlavní město. Co chtěl do háje dělat v té noblesnější části města? 

"Jestli tě zajímá co tam jel dělat tak...no. Dali nám jeho věci a tedy i telefon. Měl tam několik zpráv od nějaké Victorie, ptala se, co mu tak dlouho trvá. Tak jsme jí odepsali, co se stalo," dopověděl Craig a já se někde v duchu začala hystericky smát. Proč je skoro ve všem zapletená ona?