Hra |Ben Hardy ff|

XI.

Zdravíčko 😊😁. To je teď dost důležitý, hádám.
Jenom chci připomenout, že tento příběh se odehrává v roce 2015. Je to důležitý, aby nevznikaly otázky, proč jsem nezmínila neco jiného (pochopíte) 😉. Užijte si kapitolu 🧡❤.

Už dlouho jsem nespala tak dobře, jako tuto noc. Možná to bylo příšerným vyčerpáním, možná bubnováním deště.

Každopádně jsem s úsměvem na rtech sešla schody a vtančila do kuchyně.

Za to Timothy nemohl vypadat hůř.

Tmavé kruhy pod očima dávají jeho modrým studánkám mrtvý nádech. Vlasy ani obočí nemá upravené, což je opravdu co říct. A po jeho optimistické náladě bych teď pátrala opravdu těžko.

"Nechceš mi říct, co se děje?" Začala jsem opatrně, ale Tim se dál zamračeně rýpal v míchaných vajíčkách.

"A já už si myslel, že si ani nevšimneš." Povytáhla jsem obočí, protože tohle mě zatraceně znepokojilo. Takhle útočný nikdy není.

"Od té doby, co se Ben vrátil, se staráš jen o sebe. Nezeptáš se, jak se člověk má, jak mu je." Tak jo, nebudu lhát, zanedbávám ho. I May. Nejsem na to hrdá, ale nedokážu to ovlivnit. Mění se toho až moc a já to nestíhám zpracovat, řešit nebo ovlivnit. Nebo se zajímat o ostatní. Mrzí mě to.

"A proto vypadáš jak po noci v herně pana Graye?"

Pustil vidličku, až to cinklo, a s přimhouřenýma očima se zahleděl na můj obličej. "To bych se možná přiblble usmíval a nevypadal jako mrtvola vyoraná ze země." Zasyčel. Pak se lokty opřel o stůl, obličej skryl do dlaní.

"Promiň, zlatíčko. Ale mě je dneska fakt blbě. Manuel se nějak dověděl o tom klukovi, co spal u mě v pokoji. Víš, ne?" Ani nečekal na mou odpověď. "Strašně jsme se pohádali." Hlas mu zakolísal. "A když jsem přišel domů a chtěl jsem si vyplakat svoje teplý srdíčko, moje sestra je i po čtyřech hodinách stále někde v prdeli, mobil má v pokoji a já se můžu podělat strachy, kde kurva je." Přestal si schovávat tváře a ukázal mi tak svoje rudý oči, který statečně bojovaly se slzami. 

Je mi čím dál hůř. Jsem tak odporná sobecká bytost.

Mám nutkání ho obejmout. Zmačkat svýho malýho brášku v objetí.

"Kristine, já vím, že jsme se domluvili, že se jeden druhému nebudeme srát do života. Už jsme dospělý, postaráme se o sebe sami. Prostě jen žijeme ve stejném domě. Ale já tě prosím. Prosím, nenech se Benem znovu zlákat. Víš, jak jste dopadli minule. Já nechci, aby si byla zase na dně." Poslední větu doslova žadonil, ale než stačím něco říct, pokračuje.

"Pro mě za mě buďte třeba nejlepší kámoši, ale nic víc. Slib mi to." Tváří se jako zbité štěně a fakt nepochybuju o tom, že jestli můj zatvrzelý výraz nezmizí, klekne si.

Očima jsem sjela ke své snídani a pokývala hlavou. "Dobře."

"Podívej se mi do očí a slib to."

Tohle je zatraceně nefér. Ví, že svým slibům se snažím vždycky dostát.

A tohle? Není to nesplnitelné a upřímně doufám, že to s Benem zakotvíme na přátelství, ale. Ale. Tohle slovo tu bude vždycky, ať chci nebo ne.

"Slibuju." Řekla jsem nakonec s pohledem upřeným do Timových modrých kukadel. 

Bráška se unaveně pousmál a vrátil svou pozornost k míchaným vajíčkům.