KYBORG [CZ]

5. října

Byl zrovna večer, ten, který jsem měl v kalendáři poznačený jako den, kdy mám přijet k Virovi na další „konzultaci“, jak on tomu vznešeně říkal, ale já se upřímně zas tolik do kalendáře nedívám. Prostě spoléhám na svoji hlavu, což není možná dobře, ale často mi to vycházelo. Jelikož jsem měl už po práci, tak jsem byl doma a smažil videohry, protože jsem nevěděl, co dělat jiného. Venku bylo pošmourno a jít s někým někam se mi taky nechtělo. A tak jsem pařil a totálně zapomněl na okolní svět.

Když jsem posléze vyhlédl z okna, byla už venku tma, jen pouliční lampy vrhaly do ulic temné kola světla. Znovu jsem si uvědomil, jak jsem tady ve svém bytě na Šutce...osamělý. Když jsem se sem ve čtvrťáku přestěhoval, tak to celkem šlo. Pořádali jsme občas něco jako párty a různý sleziny, ale já jsem se zřejmě časem začal chovat stejně jako Virus, a postupně se od všech odstřihl. Proč jsem to udělal, to nevím, možná jsem se chtěl jen plně věnovat svým zájmům, ale když už mi do hlavy naskočil Dotcom… Já jsem ale blbec, touhle dobou už jsem měl bejt v autobusu na Tróju. Abysme si to vyrozuměli, Virus po mně často chtěl, abychom se setkali, a pokecali, jak jde život. Či spíše, jak jde život s mýma vylepšeníma. Nic jiného ho snad ani nikdy nezajímalo. Vždy šlo jen o jeho touhy a zájmy. Na druhý lidi mu pak nezbýval čas. Holt, on byl zkrátka z tý sorty lidí, který se raději bavili s počítačem, než s živou a vědomou bytostí.

Vzal jsem si teplou bundu, na hlavu kšiltovku, což je jedna z mála druhů čepic, co jde nasadit částečně i přes anténu, popadl jsem svůj Adidas batoh, a vydal se na autobusovou zastávku. 

Čekal jsem na Vira před jeho domem. A ačkoli kouření moc neholduji, tentokrát jsem si jedno bídísko zapálil. Pozoroval jsem, jak okna svítí různými barvami, a téměř sosal atmosféru nadcházejícího podzimu. Padá první listí, po ulici občas přejde člověk zachumlaný v kapuci, obláčky tvořené mým dechem se mísí s obláčky z mého bidi, a skoro si připadám, jako v té staré písničce od Tubeway Army.

It's cold outside

And the paint's peeling off of my walls

There's a man outside

In a long coat, grey hat, smoking a cigarette.

Jen upřímně doufám, že tato část textu se mé osoby netýká z pohledu Vira

So I open the door

It's the 'friend' that I'd left in the hallway

'Please sit down'

A candlelit shadow on a wall near the bed.

You know I hate to ask

But are 'friends' electric?

Only mine's broke down

And now I've no-one to love.

… nebo Jolanky, stejně si myslím, že už má na mě dlouho crush, ta malá sedmnáctiletá puberťačka. Ne, nechtěl bych se „rozbít"... Stejně, jako se rozbil tento čip od domovních dveří, kvůli čemuž se ta malá holka s koloběžkou, co právě přijela z večerní projížďky, nebo z lidušky, nebo prostě odkudkoli, nedostane domů.

Než jsem se stačil zadržet, vypadlo že mě „Těmihle dveřmi se dovnitř nedostaneš."

Malá dáma s koloběžkou na mě upřela své veliké oči a poněkud s cynickým podtónem se zeptala „Seš snad Jolanda?" Nevěřila mi. Pocit zadostiučinění se objevil teprve tehdy, když už popáté přikládala svůj čip ke čtečce, bohužel s žádným valným výsledkem.

Znovu se podívala na mě takovým způsobem, jako kdyby mě snad obviňovala z toho, že jsem ten čip rozbil osobně. Chvíli si mě prohlížela, provlhlým rukávem své bundičky s kočičkou Pusheen si utřela nudli u nosu, a zeptala se skoro posměšně: „Pjoč máš na hlavě tykadlo?" Rychle jsem si stáhl kšiltovku více do čela, aby ta panenka Chucky v lidské podobě neviděla víc, na co by se mohla ptát, ačkoli ona jen zamumlala „Seš divnej úchylák a moje máma na tebe pošle sociálku!" Nakonec si obřadně vydolovala zbylý obsah svého frňáku a šušeň otřela do kapek deště na zábradlí. 

Típl jsem špaček o druhé zábradlí, když v tom přišel Virus. Konečně ta malá vochechule mohla domů k mamince, a také že hned popadla svoji kolobrndu, a z klením „ten kjám zasjanej" se prosmýkla do chodby, kde nám zmizela z dohledu. 

„Tak teď jsi měl tu čest poznat Laylinku z prvního patra. Simtě pojď, než tu umrznu!" 

Vešli jsme dovnitř. „Vopravte si ty dveře, jo? Než vám malá tady jednou umrzne." 

Virus už mě neposlouchal. Přivolali jsme si výtah do sedmého patra. Za mnou náhle zavrzaly dveře. Objevila se stará paní o chodítku. Taková typická milá babička od vedle, co vnoučatům peče buchty a má doma minimálně jednu kočku. Ale v zápětí... jsem uviděl ty dvě bytosti, co stály za ní… Nevím, jestli šlo o vidění v pravém slova smyslu, ale zřetelně jsem vnímal dvě postavy s křídly a v kápích, které vypadaly skoro stejně, jenom jedna byla černá, a druhá bílá. Dokonce v rukách, které skoro nebyly vidět třímaly kosy. Takové ty ostré, gothické, jaké nosí jenom smrtky. Najednou se na mě ta černá podívala. Tedy, nevím, zda přímo očima, ale jednoduše na mě natočila svou kápi, a doslova mě přimrazila pohledem. Musím říct, že jsem měl štěstí, že se mi zrovna nechtělo, jinak bych se asi na místě pochcal. Byl jsem úplně ztuhlý hrůzou samotného pekla.

 Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale najednou po určité době se spojení přerušilo. Když jsem přišel víc k sobě, všiml jsem si, že mi Virus zakrývá anténu, jelikož asi správně vytušil, že se opět dívám na něco, lidským očím neviditelného.

„Prosimtě výtah je už dávno tady, a ty koukáš, jako bys viděl ducha!“ Nezmohl jsem se na odpověď. V puse jsem měl vyschlo. Slyšel jsem se jen, jak říkám „T-ta paní…"

Co se stalo dál, nečekal ale upřímně nikdo. Ani já. Stařenka se chytla za srdce, zaúpěla, a poroučela se k zemi. 

Pak už šlo všechno rychle. Zavolali jsme záchranku, a já za pomoci dispečerky na druhém konci telefonu začal nebohou starou dámu resuscitovat. Záchranáři přijali, a ujali se jí místo nás, ale ani samotným mistrům se jí nepodařilo zachránit, ačkoli to já jsem tušil už notnou chvíli před tím. Viděl jsem, jak jedna z těch postav, ta bílá, mávla svojí krásně zdobenou kosou, z babičky vylétla duše a následovala Bílého kamsi do neznáma.

Záchranáři se s námi, s tělem v zachránce, rozloučili. 

Virus mi u sebe doma nabídl čaj. Když jsem se ho zeptal, jestli nemá něco tvrdšího, překvapeně se na mě podíval. Chápu, že zrovna ode mě by takovou otázku čekal málokdo, jenže já byl z té nedávné příhody stále vyklepanej jak šicí stroj. Virus našel v lednici jakousi finskou vodku, a nalil nám oběma panáka. 

„Tak co jsi viděl?" Zeptal se mě napřímo. 

Nevěděl jsem, co odpovědět. Vlastně vůbec nevím, co jsem viděl. Či jestli jsem to vůbec viděl očima. Musel jsem si svůj zážitek nejdříve urovnat sám v sobě. 

„Promiň, ale dneska už o tom nechci mluvit." Každý jiný člověk by to nejspíš pochopil, ale Virus se nedal. „Ne, kámo, ty mi to říct prostě musíš, jelikož, jestli jsem to správně pochopil, tak se to týká tvých nových orgánů, který máš ode mě!" Bože, Virus by mě tady asi nechal shnít, než aby mě pustil bez svý odpovědi, na to jsem ho moc dobře znal. Je to takový Dr. House mezi techniky. Polkl jsem, a chvíli přemítal, jak mu mám něco takového vysvětit. 

Po asi minutě mlčení jsem si povzdechl, a přiznal se „Já… já nevím, jak ti to mám říct, ale mám pocit, že...že jsem viděl smrt." To jsem řekl celkem blbě. Virus pokrčil rameny „No, to já jsem taky viděl smrt, měla přece zástavu srdce." 

„Ale ne, hele, Vire, možná ti to bude přijít jako úplná ptákovina, ale já jsem viděl…" Jak to mám jenom pojmenovat? „…Anděly Smrti!" hlesl jsem nakonec. Virus se na mě podíval překvapeně a zmateně. Bylo jasné, že neví co říct. Nakonec z něj vypadlo jen „Bohnice jsou blízko. Můžu tě tam hodit." 

Cynik, ach jo...