KYBORG [CZ]

Oliverův sen

Jsem v jakési zasedací místnosti, kde to nepoznávám. Voní to tu zatuchlým dřevem a ještě něčím, co mi ihned asociuje dávnou přespávačku u kámošů s alkoholem. 

Pracně se vyškrábu na nohy, když v tom se ozve hluboký hlas, který mě opět srazil na kolena. „Jirko, už bychom měli najít toho kyborga.“ ozval se ten hluboký, dunivý hlas s mírným problémem s artikulací. 

Náhle se ozval i druhý hlas. Barvou jiný, ale dikcí podobný „Ale Mílo, ty jsi tu prezident, tak to nějak zařiď!“ 

„Prosimtě, Jirko, já už ty internety ve svém věku nezvládám, to víš, personalizovaný reklamy, nebo jak se to říká, a najednou to tam je kunda sem a kunda tam.“

„Mílo! Kolikrát jsem ti říkal, ať na vládním počítači mažeš historii!“

Panebože. Tak tohle tedy znamená… že jsem na Hradě. A co je horší, že jsem zřejmě hledaný. Horečně jsem přemýšlel, co teď. Mám utéct? Mám se dál skrývat a doufat, že mě nechytnou? Nevěděl jsem. Stále jsem se skrýval, dokud jsem neuslyšel děsivá slova toho, koho jsem identifikoval jako našeho prezidenta „Musím si dojít pro další Becherovku.” Vstal a rozkymácel se mým směrem. Nebylo času nazbyt, popadl jsem jednu z jeho lahví a utekl jsem směrem k východu. „Stát!” slyšel jsem Ovčáčkův hlas. Ušklíbl jsem se a dovolil si trochu rýpnout. „Stát? Ten já řídit nemohu, na to jsem až moc poctivej!” Zeman po mně střelil zabijáckým pohledem a na výstrahu, ať si na pána Hradu nedovoluji, na mě udělal svého „aligátora”. Proběhl jsem celým Hradem, prohnal se hradní bránou a zůstal stát jako opařený. Všude, kam oko dohlédlo se to žlutalo řepkou olejkou. Nebyla to ale normální rostlina tohoto druhu. Ne. Byla zmutovaná, tlustá a obrovská. Obrostla by každého, kdo by si dovolil vstoupit. Uprostřed obřího lánu gigantických olejek stálo majestátní Čapí hnízdo a velká dřevěná cedule hlásila: „Tady je Babišovo” 

A to už jsem viděl, že po mě jde Ovčáček a Zeman z okna na mě šibalsky hrozí hůlkou. 

Měl jsem dvě možnosti: buď se vydat na milost i nemilost našemu prezidentovi a jeho věrnému rádci, kteří by mě nejspíš vesele vaporizovali, a nebo to risknout a vydat se přímo mezi gigantické rostliny. A zariskoval jsem. Vběhl jsem mezi ohromnou řepku a jak jsem tušil, začala mě ihned svazovat. Utáhla se kolem mých kotníků a já nemohl dál. A to už jsem taky viděl původce této kalamity. Kráčel přímo ke mě v těch svých hranatých brýlích a účes na mikymause mu zčásti překrývala červená kšiltovka s nápisem „Silné Česko”. Babiš si mě šel sklidit. „Pane Babiši!” zvolal jsem „Co se vám to stalo s řepkou? Čím jste to hnojili?”

Premiér pokrčil rameny a ukázal obličej neviňátka „Já nevim, to je Kalouskova kampáááň!” 

Najednou se celým polem ozval Zemanův řízný bas „Andreji! To je ten kyborg, co ho chceme chytit! Kazí nám morálku občanů a nezabral na něj ani můj aligátor!” 

Najednou dostanu strach a v mých rukách se objeví nevídaná síla, kterou já roztrhnu obrovskou květinu. „No to se mi snad zdá!" vzkřikne premiér a já si něco uvědomím. Ano, na Hradě je to sice občas blázinec, ale tohle je tak iracionální, že se mi to všechno musí jen zdát! Jenže lucidní sen, čili sen, v němž si uvědomíte, že sníte a můžete jej ovládat, jsem neměl už pekelně dlouho.

A beztak jediná věc, která mi tam šla vždy na jedničku, bylo létání. Schopnost, které teď mohu využít. Vznesl jsem se do vzduchu a letěl nad řepkou, která teď nade mnou neměl absolutně žádnou šanci. V dálce jsem slyšel Babiše, jak volá : „No nemyslete si, že mi uletíte! Pošlu na vás své bojové motýle!”