KYBORG [CZ]

OLIVER - prolog

Vždycky jsem se cítil být jiný, než ostatní. 

Vždycky jsem byl ten typ, co raději datlil do kompu, než aby šel kamsi na privát, co pořádá ona sexy kočka od vedle. 

Na střední škole mne zvali misantropem, jelikož, zatímco oni o přestávkách pohulovali nějaký ne příliš kvalitní matroš, já si četl v zadní lavici scifi, populárně naučné časopisy a nebo se učil základy programování. Vždy jsem si připadal na světě trochu sám. Vždy jsem byl ten, kdo vnímal naši realitu až moc zvráceně. Nejméně od dvanácti let jsem měl tento pocit téměř konstantně. Cítil jsem, že nejsem duševně tak úplně z tohoto světa, ale naštěstí jsem nebyl sám ve třídě, kdo měl podobné zájmy. Byl to vysoký kluk s dlouhými mastnými vlasy. Jeho přezdívka byla a stále je Virus, jelikož jeho k nejoblíbenějším kratochvílím na střední patřilo nabourávání se do školních systémů a hackovaní obecně. Vlastně to možná on mne k mému nynějšímu zájmu přivedl. Byl to on, se kterým jsem trávil nejvíce času, byl to on, komu jsem vždy dělal pokusného králíka. Byly jsme dva undergroundový geeci, se kterými se nikdo, až na kluky z rockové kapely, kterou jsme tehdy měli, moc nebavi, ale kteří měli poměrně respekt, jelikož toho v mnohých ohledech věděli daleko víc než kdokoli ze třídy. 

Celý můj následující příběh začal přibližně právě v těchto letech, kdy mi mohlo být tak 16 17. V té době jako bych si procházel jakousi krizí identity. Chvíli jsem se snažil zapadnout, chvílema jsem si dovolil být více svý. Myslel jsem si, že retro rocker je ta správná subkultura pro mě, ale i tam mi něco stále chybělo. Až jsem jednou narazil na subkulturu lidí, kteří ve jménu propojování přírody, technologií a umění vylepšují svá vlastní těla, přidávají si nová rozšíření a stávají se kyborgy, za které se sami označují. 

Tenkrát, byl to jakýsi podzimní večer a já si u svého stolu v pokoji četl jeden z těch populárně naučných časopisů, jsem pochopil.

Tohle je ta cesta, kterou se chci vydat.

Ještě ten večer jsem to sdělil Virovi, který už o tomto hnutí něco slyšel, ale také ho to zaujalo a slíbil mi, že pro mne udělá vše, co bude potřeba. Má prý kontaktů víc než dost, ale řekl mi, že to bude dlouhá, velmi dlouhá cesta. 

Já jsem ale byl už vnitřně rozhodnutý.

A tak léta letěla a my s Virem jsme makali dnem i nocí, stále sháněli nové a nové kontakty, až jsem dospěl do 21. roku svého života a konečně jsem, po dlouhé, předlouhé cestě, stanul před dveřmi soukromé kliniky, jejíž jméno, z etických důvodu, nemohu prozradit, jelikož měnění lidí v kyborgy není stále úplně legální.

Ale přeneseme se teď rovnou do toho slunného únorového dne, kdy jsem stál před dveřmi oné budovy, kde na mne čekal nový život. Život, v němž odhalím pravdu mnohem vyšší, než bych si kdy pomyslel a v němž poznám i sám sebe.