KYBORG [CZ]

31. prosince

Probudil jsem se někdy ve dvanáct. Užíval jsem si toho, že nemusím do práce. Užíval jsem si té tupé vánoční pohody, co tady všude kolem nás ztěžkla ve vůni zbylého cukroví a vosích hnízd. Arisu už dávno vstala a vařila oběd - silvestrovskou čočkovou polévku, aby jsme měli následující rok hodně peněz. 

Těšil jsem se na dnešní den, jelikož jsem měl po dlouhé době měl jít s Robinem, Zdeňkou, Virem, Jolankou a pár dalšími lidmi někam do hospody, pořádně oslavit Nový rok! Nebo spíš nepořádně, jak znám svý kámoše… 

Ačkoli, co se mě samotného týče, neřekl bych, že toho vypiju zas tak moc. Stavy opilosti mě vždycky děsily, protože člověk v nich může dělat blbosti, kterých později lituje. Jako hovado jsem se poprvé ožral na svý osmnáctý narozky a potom už nikdy tolik. Hlavně ta kocovina je pak nepříjemnost. A trávit Nový rok objímáním mísy a zvracením dávno tráveného jídla opravdu nechci.

Protáhl jsem se a pomalu se vyšoural z postele do koupelny. 

Když jsem poté vešel do naší kuchyňky, Arisu po mě loupla šibalským pohledem a pronesla „Ranní ptáče dál doskáče!" Skoro až baletně se otočila v kuchyni a elegantně uchopila jakési koření. „Ale brzo pojde.“ odpověděl jsem já a šel si do lednice pro jogurt.

Celý den jsme poté strávili čuměním na telku, jednou procházkou do Čimičáku, jelikož Arisu moc chtěla ozdobit stromeček pro zvířátka, a potom už jsme zase jen lenošili, špitali si naše novoroční předsevzetí a bylo nám dobře.

Asi v šest hodin jsme se začali pomalu oblékat, abychom v sedm v hospodě Na Pěšinách. Pistáciová fabie byla zrovna v servisu, takže jsme nemohli jet autem, ale normálně mastnou tyčí, jak se říká. 

Když jsme přišli do hospody a sedli si u velkého stolu na rohu, už tam byli všichni. Zdeňka, Robin, kluk, co se jmenuje Kuba a naposledy jsme se viděli asi před třemi lety, jeho přítelkyně Aneta, Jolanka, nějaká její anarchokámoška a samozřejmě Virus. Všichni už měli na stole půlitr a jedli tataráky. 

„Jdete pozdě!“ nezapomněl nás upozornit Robin. „Na dobré věci je třeba si počkat!“ řekla Arisu svoji oblíbenou průpovídku, čímž ho setřela. Sedli jsme si ke stolu. Naklonil jsem se k Jolance a s potutelným úsměvem jí připomenul, že ve svém věku ještě pít nemůže. Vždycky jí to naštve a já si prostě nemůžu odpustit jí alespoň maličko vyprovokovat. Odsekla mi něco o vylučovací soustavě a dál se se mnou nebavila.

Kuba na mě vykulil oči a prý co že to mám na hlavě. Tak jsem mu to vysvětlil a jelikož kluk chtěl slyšet i odbornější detaily a průběh operace, přizval jsem si na pomoc Vira. 

Zaujalo ho to, ale jeho přítelkyně Aneta se na to dívala kriticky. „Co když tě tím sleduje vláda?“ řekla opatrně. Kuba se plácl do čela a začal jí něco vysvětlovat, zatímco já jsem se prohýbal smíchy, jelikož jsem si vzpomněl na svůj sen o pronásledování politikama a úplně jsem znovu viděl toho Miloše Zemana s počítačem, na kterém mě sleduje. Haha. 

Já se omlouvám, né každý má i těchto věcech přehled, ale vnitřně mi ten argument přijde hrozně vtipný. Doufal jsem jen, že mě Aneta nebude za anténu po půlnoci tahat, pokud se až příliš napije. 

Ale musím uznat, že nakonec to bylo super! Dokonce mi nikdo nevěřil, že jsem měl v sobě za tu dobu jen dvě malý piva. Prostě protože když je zábava uvolněná, můžu se chovat naprosto přirozeně, což ne vždy vypadá úplně střízlivě. Trochu zábavu zkazila Arisu, protože musela ještě jet někam si něco předat s kámoškou a odešla tedy dříve, zatímco já zůstal až do půlnoci. 

Před začátkem nového roku můj pocit vygradoval. Bylo to strašně zajímavé. Cítil jsem totiž v kostech, že rok 2020, už jenom to číslo je úžasné, bude prostě velký. Že se udá několik změn, které bych ani netušil. Když jsme odpočítávali sekundy, v duchu jsem se loučil se starým rokem a rekapituloval si v hlavě všechno, co se událo. A že toho bylo požehnaně. Změna mého systému v mozku, poznání Arisu, poznání toho, že nad námi bdí Poslové smrti, konference s Neilem… Anežka… Adam… Přeběhl mi mráz po zádech. Jak je to všechno zvláštní. Mnohem zvláštnější ale je, jak jsem si na všechno tak rychle zvykl. Na neustálou přítomnost ze záhrobí. Že už to beru tak normálně, a zatímco oni neustále vykonávají svou práci, já si tady s kámošema přiťukávám šáněm… 

Neuvěřitelné pocity a zážitky se fúzovaly v mé hlavě a zaplňují mi mysl mlhou. Koutem oka zahlédnu, že Jolanka s kámoškou už je úplně sťatá. Nojo, jsou mladé a divoké. Prožívají zážitky, které já jsem nikdy neprožil. 

Na druhou stranu ovšem nemohu říct, že bych se cítil nějak ošizen. Každý je jiný a nikdo není horší…