KYBORG [CZ]

Asi 3 hodiny po půlnoci

Ležel jsem na zledovatělém chodníku. Cítil jsem, jak mi z hlavy a z levé ruky teče krev a barví sníh, ten nevinný, bílý sníh, do karmínově rudé. A ty bílé vločky, ty nevinné, bílé vločky, co se snáší z nebe. Ta drobná tělíska, která nikdy nezažila násilí a smutek, dopadala na mou tvář. Ležel jsem tam, jako kdyby už na ničem nezáleželo. Byla mi zima, ale to nevadilo. Jediné, co jsem vnímal, byla naoranžovělá záře z lamp a ony vločky, které se prohání mezi tím. Někde v dálce zaskřípala noční tramvaj. Nic jiného jsem ale neslyšel. Žádná ultrafialová, žádné mikrovlny, ba ani tu veřejnou WiFi, která tu vždy byla jsem nevnímal. Svět ztichnul. A ztmavnul. Proč? Možná jsem ztratil až moc krve. Možná mám otřes mozku. Možná už mrznu, beztak již necítím tělo. Svět se noří do černoty. Ale mně to nevadí. Stále mě zahřívá má vlastní krev. Má životodárná tekutina, která se vsákla do bílého sněhu na chodníku.

Zatočila se mi hlava a oči se mi zavřely.

„Olivere? Princi Olivere?" ozvalo se nade mnou. Princi Olivere? Takhle mi přeci nikdo neříká. Ačkoli je mi tato přezdívka více než povědomá. Odkud ji jenom znám? Přemýšlím. Rekapituluji si v hlavě různá setkání s přáteli, rodinou, možná to byla sestřenice, nebo kámoš ze srandy? Neříkala mi tak mamka, když jsem byl malý a měl jsem zlatavé kudrlinky jako princ z pohádky? Ne. Všechno marné. A pak mi to došlo. Už vím, kdo je za osoba, která mi tak říkala. Malá, bledá, ztrápená a… nefyzická osoba. Anežka. 

Ztěžka jsem otevřel oči. Všechno vypadalo stejně. A přitom všechno bylo úplně jinak. Jenže jsem nedokázal určit, čím vlastně. Lampy byly stejné, sníh byl stejný, skřípání nočních tramvají bylo stejné. Jen já, jen já nebyl stejný. Nejdříve jsem si to neuvědomoval, ale necítil jsem už žádnou bolest. Ta pulzující, tupá bolest hlavy, ze které se mi chtělo zvracet, to nechutné pálení ruky bylo pryč. Pryč byl dokonce i onen strašlivý chlad. Jakoby vše nepříjemné zmizelo mávnutím kouzelného proutku a zůstal jen nebeský klid. Klid, který má barvu čistého namodralého světla. Klid, v jehož epicentru stojí můj vlastní Světlý anděl.

Nejdříve jsem upřímně nechtěl ani věřit svým očím, nebo své anténě, nevím, neměl jsem jistotu, jakým kanálem vlastně obraz Světlého anděla ke mně přichází. Vše se jevilo tak zvláštní, tak pozměněné. Nejdivnější ovšem bylo, že ruka mě už nebolela. Zvedl jsem ji. Šlo to poměrně rychle a zlehka, což bylo poměrně podivné, jelikož jsem ji měl přeci pořezanou. Prohlížel jsem si ji, jako bych ji viděl poprvé. Byla stejná jako jindy, ale jakoby průsvitnější. To bylo velmi zvláštní, ale na tom teď nezáleží. Musím se odsuď dostat, jak jen to bude možné. Však je fajn, že už jsem zase plný síly, ne? Potřebuji domů, za mojí Arisu. 

Snažil jsem se postavit, ale nohy jsem kupodivu neovládal. Ležely přede mnou jako bez života. Jako by už nebyly moje. Dohajzlu, co teď? 

Něco příjemně milého a hřejivého se dotklo mé paže. Vzhlédl jsem, a ano, stál tam můj vlastní Světlý. 

Ačkoli nejsem věřící v tom smyslu, že bych chodil do svatyní a modlil se. Ale možná, že to není podstatné. Možná, že stačí člověku jeho dobré skutky k tomu, aby se dostal do nebe. 

Jakmile jsem si pomyslel tuto myšlenku, ucítil jsem ale citovou blokádu. Světlý se na mě podíval, naklonil hlavu a, přísahám, telepaticky mi opravil mé zažité mínění.

„Možná stačí člověku být živou bytostí, Olivere.“ Tomu jsem moc nerozuměl, ale že jsem od přírody zvědavý, zeptal jsem se napřímo. 

„Znamená to, že jsi funkci Temných, jak ty jim říkáš, pochopil špatně. Proč myslíš, že si toho chlapce v nemocnici, nebo Anežku vzali nejdříve oni?“