KYBORG [CZ]

18. února

Stál jsem přede dveřmi v nejmenované části Prahy, čekal na Vira a pár nejmenovaných doktorů, kteří měli tu odvahu a snad i drzost, že se do našeho projektu pustili. Byl jsem velmi nervózní. Říkal jsem si, že se vše může pokazit. Sice už jsem měl své kyborgány podrobně vyzkoušené, ale něco jiného je nosit tyto věci externě a něco jiného je mít v sobě 24/7. Stále jsem si říkal, že přeci můžu utéct. Že se stále můžu vrátit domů a žít svůj život dál, jakoby nic. Ale této možnosti jsem se kupodivu bál více. Neuměl jsem si představit, že po tak dlouhé době bych to vzdal a žil svůj život s pocitem, že mi v něm něco chybí.

Věděl jsem jen jedno. Vešel jsem sem jako člověk. Vyjdu jako kyborg. A nebo jako mrtvola, pokud se něco pokazí, ačkoli tam se o chození v pravém slova smyslu nedá mluvit. 

Konečně mi Virus otevřel a já vykročil pravou nohou dovnitř. Všude to sice bylo cítit dezinfekcí, ale punc klasické nemocnice jsem tu neviděl. Bylo to tu příjemně vymalováno. A konečně jsme vešli do ordinace, kde už čekali Johanka, Virova mladší a divočejší sestra, její kamarádka Zdenička, která, navzdory svému dnes snad až staromódnímu jménu, milovala moderní technologie, Robin, kluk silnější postavy, který si ze mě dříve dělal spíše srandu, aby se později přidal k nám a samozřejmě tři doktoři.

Jeden z mužů v doktorském plášti se představil jako doktor D. Ovšem, že jsem jejich plná jména znal, ale pochopitelně chtěli zůstat co nejvíce v anonymitě, jelikož procedura, na kterou se chystám, je na území naší republiky zakázána z etických důvodů. A potrvá ještě řadu let, než se zákon o kyborzích změní. Pan D. mi vysvětlil všechny podrobnosti o mém zákroku. Měl jsem mít do hlavy instalovanou anténu, podobnou, jakou má první úředně uznaný kyborg na světě Neil Harbisson, leč ta moje bude citlivější na ostatní typy záření. Narozdíl od barvoslepého Neila nepotřebuju primárně vnímat klasicky viditelné barvy, ale Virus chtěl ze mě udělat lidský radar. Jeho plán byl takový, že bych měl skrze svoji anténu vnímat mikrovlnné, rentgenové, i jiné záření. 

Také mi měly být implantovány magnety do obou rukou, za účelem cítit i sebemenší magnetické pole. Dále čipy, které mi přímo do hlavy mohou přehrávat hudbu, kterou sám sám chci, a nebo také hovory lidí. Něco jako vestavěná sluchátka. 

Už tehdy jsem si říkal, proč to všechno Virus nepodstoupí také, když mu na tom tak záleží, ale v zápětí jsem si uvědomil, že mi tím dal vlastně obrovský dar. Bude ze mě superčlověk. Budu vnímat to, o čem se ostatním může jen zdát. Jsem připraven.

Naprosto. Už dávno jsem zaprodal své tělo i duši ve prospěch vědy. Ve prospěch vyššího dobra. Opřel jsem si hlavu o lehátko a udělal si pohodlí. Doktor D. mi řekl, že mě uspí, abych nic z toho necítil. Zdena se mě zeptala, jestli celou operaci může natáčet, s tím, že zacenzuruje obličeje všech ostatních, a pak to rozešle na uzavřené transhumanistické skupiny v tuzemsku i v zahraničí. Souhlasil jsem. Jde nám přeci o společný cíl, a to, aby lidstvo pochopilo, že už se dostalo do bodu, kdy může začít vylepšovat své tělesné schránky. Možná teď namítnete, že je to rouhání, ale, dovolte mi použít náboženskou metaforu, pokud by Bůh nechtěl, aby se naše lidstvo vyvíjelo tímto směrem, tak by nám nebyl dával pokrokové myšlení. 

Vůbec jsem v této revoluční chvíli přemýšlel nad tím neuchopitelným čímsi, čemu příznivci knih Douglase Adamse říkají Život, vesmír a vůbec. Ale to už jsem cítil mírný vpich injekční stříkačky do mého krevního řečiště. Tak, a je to tady, pomyslel jsem si, omdlím jako člověk, a proberu se jako kyborg. A nebo jako mrt… ne, jako mrtvola ne… to je…přeci... blbost. Někdo z dálky zašeptal „Dobrou noc, Olivere." Myslím, že to byla Zdenička, jist si tím ale nejsem. Cítil jsem, jak se mi myšlenky zpomalují, cítil jsem, jak se světlo kolem mě zostřilo, aby jej po chvíli vystřídala černočerná tma, které mé vědomí odnesla někam pryč, až daleko za řeku Styx.

Všude kolem v mé hlavě to bzučelo, jak do mých nových orgánů a čidel přicházely nové a nové informace o okolním světě, leč můj mozek byl z toho všeho tak moc otupělý, že to sotva vnímal, natož, aby se to pokoušel nějak dekódovat.

„To je masterpiece, umělecké dílo!" Slyšel jsem jakoby z dálky. To už se i mé biologické smysly začaly vracet do normálu, takže jsem bezpečně poznal Zdenčin hlas. 

Pomalu jsem otevřel oči. Nejdřív jsem viděl jen rozmazané šmouhy, ale když jsem konečně zaostřil, mohl jsem vidět Zdeňku, jak se nade mnou naklání s mobilem v ruce, tak jsem ji odstrčil, po probuzení nikdo nevypadá hezky na to, aby se to kdekoli sdílelo, věda, nevěda. 

Vím, že jsem byl po anestezii celkově otupělý, z nových smyslů mi maximálně bylo blbě, a rozhodně bych si nepomyslel, že onen „neohrožený kyborg" bude ve finále mnohem schvácenější, než moje čistě lidské, staré já.