KYBORG [CZ]

1. října

Světla aut blikají přesně do rytmu The Machmana od Tubeway Army, která mi hraje v hlavě a náš autobus stojí v menší zácpě. Jedu za Virem. Chce mě zase vidět. Abych byl upřímný, tak naše přátelství se od doby mé kyborgizace scvrklo jen na jeho otázky ohledně kyborgánů a nic jiného jej nezajímá. Nojo, geniální je, ale v sociální oblasti mu pán Bůh ubral. Né, že by mu to s lidmi nešlo, on se prostě jen nesnaží. Je to opravdu takový doktor House. Vynikající ve svém oboru, ale jinak naprostý misantrop.

U Vira a Jolanky jsem byl asi potřetí za tento týden. Nemám to zas tak daleko, takže to nevadí. Musí si prý ověřit, jestli všechno dobře funguje, jelikož mi přijde, že mi někdy blbne kompas, což není moc příjemné, ale on mi vše vysvětlil a dneska jsem k němu měl naposledy přijet. Je to takový můj doktor. Doktor House. Až na to, že nechodí o holi a nemá žádnou doktorku Cuddyovou, aby jí koukal po zadku.

Během celého procesu opravy jsme spolu kecali o různých věcech. Poprvé za několik měsíců jsem měl pocit, že se Virus chová zase jako normální člověk, se kterým je občas i sranda. Jolanka nás pozorovala a možná po mě i koukala, jelikož jsem musel být celou dobu nahoře bez. Stále se kolem nás ochomýtala, nalila nám oběma pivo a prý, ať si s ní dáme marijánu, že nás to oba „vychilluje". Virus ji něčím odbyl a zamumlal něco o fialovém dildu ve skříni. Jolanka protočila oči a odkráčela. Ona vůbec je Jolanka úplně jiná, než já v jejím věku. Je to přesně taková ta puberťačka, jejíž život by se dal shrnout do třech slov: sex, drogy a Rock'n'Roll. Můj život by se dal shrnout do jediné otázky „Co je se mnou špatně?!"

Ale tak to je. A myslím si, že nikdo z nás není tomu druhému nadřazenější. To, že Jolanka chodí na mraky underground koncertů a že o panenství přišla snad už ve třinácti neznamená, že je lepší než já. Nebo to, že já se od mala zajímám o vědu a mám kybersmysly, které jiní nemají, to přeci ze mě nedělá lepšího člověka. Vylepšeného možná, lepšího nikoli.

Odešel jsem až za úplné tmy a doufal jsem, že teď, s opraveným kompasem, se zase mohu vydat tím „správným směrem". Ano, miluji slovní hříčky.

Podzimní déšť bubnoval do střechy autobusové zastávky Poliklinika Mazurská a první zima začala zalézat za kabáty. Trpce jsem litoval, že jsem si nevzal silnější kabát a po pěti minutách jsem začal závidět všem, kterým mohlo být teplo jako v peřince. Také jsem se už už viděl doma, na našem gauči, s Arisu po boku, s horkou čokoládou v ruce a s předoucím Tomískem na břiše. Leželi bychom tak vedle sebe a pomalu upadali do jakési tupé večerní letargické pohody. Leželi bychom tak vedle sebe, dívali se na tančící světlo svíčky a oči by se nám pomalu zavíraly, až bychom se společně přenesli do říše snů.

A zatím musím tvrdnout tady na zastávce a klepat kosu.

Dlouhou dobu. Autobusy jezdí v neděli fakt blbě. Možná se mi to ale jen zdálo, jelikož z této zastávky mohu jet prakticky všemi linkami, ale stejně jsem si nejméně deset minut počkal.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, a skoro nikoho neviděl. Jen támhle, u zavřenýho Alberta postávali dva zhulenci, a u malé hospůdky, příhodně nazvané Domeček, také postávaly dvě nebo tři siluety. Vlastně tu byl ještě někdo. Měl jsem ji čekat. Nebyla tu přeci poprvé. A to bylo to podivné.

Byla to malá, vyhublá holčička v tenkém potrhané mikince. Nevšiml jsem si ani, kdy přišla, spíše mne zaujalo, že tak malá holčička se může potulovat sama v jedenáct v noci na zastávce. Navíc takto pravidelně.

Kdo by přeci mohl tak malou holku nechat samotnou ve tmě na studené autobusové zastávce? Nikdo neví, kdo si ji může vyhlédnout, kdo jí může ublížit. Kam asi jede? přemýšlel jsem tiše. Možná je to nějaké zanedbané děvčátko jedoucí za otcem na střídavou péči. Nebo se vrací se hřiště, kde strávila celý den veselou hrou s kamarády. Co když má jen hodně daleko školu..? Ne. Vždyť už je to potřetí tento týden, co ji vidím, tady něco neštymuje. Zanedbaně a zváleně každopádně vypadá vždy. A upřímně? Nemyslím si, že takto se tváří vysmátá dívenka po hře s kamarády. Autobus už přijížděl, ale já jsem, ke svému velkému překvapení, nenastoupil. Něco v jejím prázdném pohledu mě přimělo nechat 144 projet a na teplo domova se vykašlat. Nastal čas.