KYBORG [CZ]

15. května

Jak už možná tušíte, s mojí zvídavou povahou, hypnózu jsem opravdu podstoupil. Věděl jsem, že hypnóza neumí zázraky, ale upřímně? Pan Radovan měl talent. Talent ukázat mi všechen ten vnitřní svět ve mně samotném, kde jsem nakonec seznal, že jsem se rozhodl tak, jak nejlépe jsem mohl.

Jak celá seance probíhala, to nemohu říct, jelikož mám v hlavě jen pár střípků z toho, co se dělo předtím, než mi bylo dovoleno vstoupit do svého vnitřního vesmíru. 

Zhluboka jsem dýchal, a pomalu uvolňoval  tělo tak, jak Radovan řekl. Postupně, od hlavy až po nohy. Snažil jsem se soustředit jen na hlas mého hypnotizéra. Na to, jak se mi po celém těle rozlévá teplo. Všechna původní roztěkanost se vytratila, a já zjistil, že pohnout jakoukoli části mého těla mi jde jen ztuha. Zkusil jsem například otevřít oči, ale nešlo to. Nejdříve jsem se lekl, ale pak se mě nějaký hlas, snad můj vlastní vnitřní, zeptal, zda je vůbec otevřít chci. Nechci. Proč bych měl chtít? Proč by měl člověk chtít se honit kamsi za hmotou? Proč si lidé neužívají více pohody a relaxace? Pomyslel jsem si. Protože všechno, co já momentálně chtěl, bylo setrvat v tomto poklidném stavu. Ve stavu, kdy Radovanova slova promlouvají přímo do mého mozku. Ve stavu, kdy už jsem jen napůl ležel, v hlavě naprosté prázdno, a všechny moje myšlenky odplouvaly plynule, že jsem ani jedinou nemohl zachytit. Jenže pak mě Radovan pozvolna vytrhl z tohto příjemného stavu, ani nevím pořádně proč. Dokonce si moc nepamatuji, co se během tohoto, a během pár následujících okamžiků dělo, jediné, co vím, je, že jsem měl určité vlny, nebo jak bych to řekl. Zkrátka okamžiky, kdy jsem více vnímal okolí, abych se poté propadl ještě hlouběji do nitra své duše. Jako bych letěl prázdným prostorem a jediné, co jsem vnímal, byl hypnotizérův hlas, který mi podkládal slova a příběhy, které se moje obrazotvornost snažila situovat s konkrétními i hypotetickými zážitky. Ponořil jsem ještě hlouběji, že už to dál nešlo. A najednou se něco stalo. Jakoby někdo cvakl vypínačem, a přede mnou se objevil nekonečný vesmír. Jakoby mě mocná síla vysála do nekonečného krásného časoprostoru. Miliardy hvězd zářily na temné inkoustové obloze, ano, i planety tam byly, stovky divoce barevných planet, které kroužily kolem mě a vytvářely nekonečné vzorce kaleidoskopu. Celým prostorem létaly družice, jejichž těla byla futuristicky tvarovaná a sluneční zář se na nich odrážela, za difrakce paprsků na odstíny všech možných i nemožných barev. Jedna z nich se ke mně přiblížila a začala vysílat mikrovlnné záření. Skoro mi mráz přeběhl po zádech, když jsem to zaznamenal, ale po chvíli jsem si uvědomil, že něco je jinak, než dřív. Nebylo to jako doma, kde mě týrala i wifina. Ne. Na Zemi jakoby byly mé nové smysly nevyžádané a rušivé, ale tady jsem pocítil, jako kdyby ke mně patřily už odjakživa. Ale „odjakživa“ tím pradávným způsobem. Už od dob, co je vesmír vesmírem. Teprve až tady jsem ucítil tu krásu prozření do nové dimenze naší reality. Měl jsem takovou čistou a nevinnou radost, jako dítě, které se právě naučilo jezdit na kole bez pomocných koleček. Jako bych byl znovu miminko, které se učí, jak žít. I můj mozek se postupně učil. Učil se, jak se adaptovat na nová a nová rozšíření. Bylo mi moc krásně a moje přírodní i umělé smysly se začaly promíchávat, tak jako se míchají klasické nástroje se syntezátory v prvotních deskách skupiny Kraftwerk, již jsem byl vždy velkým fanouškem. Létal jsem vesmírem a cítil jsem takovou svobodu, jako snad ještě nikdy. Jakoby mi celý vesmír říkal, že tady jsem opravdu, opravdu doma. Že tady mě nic nebude soudit. Tím vesmírem jsem totiž byl já samotný. Byla to má mysl. Má mysl je vesmír, kde se přírodní krásy a zázraky snoubí s dynamičností moderních technologií. A tělo, to je přeci jen odrazem mysli. Takhle to vždy mělo být. Mám takovou mysl, či snad duši, která se chtěla jen projevit. Proto jsem takový, jaký jsem. Uvnitř i navenek. Mávnutím rukou jsem se rozletěl přímo k jedné z těch futuristických raket. Letěl jsem podél ní a prohlížel si svůj odraz v jejích zrcadlících plochách. I tohle bylo jiné. Když jsem se tehdy prohlížel doma v zrcadle, neviděl jsem nic jiného, než ubohou trosku s pytli pod očima, které z hlavy trčí nějaká úplně cizí elektronická zařízení, jenž na některých místech křižovaly nevzhledné jizvy. Bylo mi do pláče. Tehdy.