KYBORG [CZ]

31. října

Znovu jsem seděl na tom stejném místě jako včera, v tom stejném úhlu jsem pozoroval starou paní. Bylo to úplně stejné, jako minule. Držel jsem ji za ruku, aby věděla, že tu je s ní aspoň někdo. „Proč se k ní tak chováte? Kdybyste věděl, jaká byla dřív, nikdy byste jí takhle nedržel.“ ozvalo se ze zadu jakoby nic.
„To nevadí, každý si zaslouží umírat s tím pocitem, že ho někdo zajímá. Vesmírný systém si to pak přebere.“
Chvíli jsem tam ještě takhle seděl, držel nehybnou stařenku za ruku a najednou jsem ucítil, že to přišlo. „Umírá.“ vzkřikl jsem. „Už jsou tu! Jdou si pro její duši. Musím pryč.“ Řekl jsem, a vypotácel jsem se na chodbu, kde jsem byl z dosahu energie Temného. Opřel jsem se o sedačku a snažil se vydechnout. Přesně, jak jsem čekal, začaly pípat přístroje a ozval se dlouhý vysoký tón značící, že srdce už dobilo. Seběhli se doktoři a každý viděl, že čas Novákovy tetičky už nastal.
Dveře od pokoje se rozevřely a stál v nich pan Novák, úplně vyvedený z míry. „Pane Marvan! Vy jste…“ úplně jsem cítil, jak se v něm perou dva názory, jedna jeho část mi chtěla uvěřit, možná by tak dostal naději a sám se přestal smrti bát, ale ta druhá, skeptičtější, si zajisté myslela, že to vše byla jen náhoda. Nebyla. Ale to bylo jen mé osobní tvrzení. „Pane Marvan… myslím si, že máte našlápnuto k dobré kariéře senzibila… být vámi, rozhodně bych se ještě nechal otestovat. Možná za pár let, až budeme rozsáhlejší organizace dosáhneme větší prestiže a budeme mít lepší metody. Ale, ačkoli bych to neměl říkat, skutečně jste na mě zapůsobil.“
Rozloučili jsme se a já se vydal směrem k výtahům, když mě pan Novák dohnal. Už tehdy jsem poznal, že je v jeho tváři něco jinak. Podíval se na mě podezíravým pohledem a vyhrkl „A nebo jste jen podvodník, co mojí tetu na minutu přesně otrávil! Jestli to zjistím... tak si mě nepřejte! A dávalo by to smysl! Proč jste stále u ní seděl tak blízko?“
Zase je to tady. Nevěří mi a já mu rozumím, taky bych byl asi v této věci podezíravý, nemít takovéto zkušenosti. A tak jsem jen klidně řekl
„Je čistá, klidně ji vemte na pitvu, ale nic nenajdou, na to vemte jed! Eh… promiňte, to nebyla v tuto chvíli vhodná fráze… Zatím nashledanou.“ Odešel jsem. Bylo to zvláštní. Vypadalo to, že mě smrt té ženy emočně zasáhla víc, než jeho. Nebo mě spíš zasáhlo, jak tam umírala sama, v nemocnici. A nebýt mě, neměla by tam jinou bytost.

Cestou domů mi byla větší zima než obvykle. Cítil jsem se slabý. V tramvaji jsem si musel sednout, ačkoli jinak raději stojím, protože už mě nebavil ten stres s tím, koho pustit sednout a koho ne. Moc paních jsem takto omylem urazil. Obtížně odhadnu věk, zvláštně u ženských. Ale dneska jsem si nedokázal představit, že bych stál. Nevím, ten pobyt v hospicu mi opravdu nepomohl. Něco na mě leze. Seděl jsem v tramvají a klepal jsem se zimou. Střídavě mi bylo horko a pak jsem zase mrznul. Moje smysly byly ostřejší, než kdy dřív. Slyšel jsem každý paprsek zacházejícího slunce, každou WiFi. každá barva pálila, svět se za okny míhal až moc rychle. Točila se mi hlava a doufal jsem, že se brzy dostanu do postele. A zatím jsem tvrdnul v tramvaji. Možná bych mohl napsat Arisu. Svitne mi naděje. No ano! Arisu dneska jela za rodiči do Dejvic! Mohl bych…
Vytočil jsem její číslo a modlil jsem se, aby řekla ano. Jenže neřekla. Arisu už byla dávno doma. Při představě, že bych měl jet ještě metrem se mi dělalo nevolno. Ovšem zase budu dřív doma a taky nebude hrozit to, že někde budu tvrdnout v zimě na spoj. Eskalátory jsem neměl příliš v lásce. Vždy se mi z toho náklonu plochy motala hlava. Nervózně jsem poklepával do takového toho černého gumového zábradlí, jaká eskalátory mívají. Hlasy ostatních lidí mi rezonovaly v hlavě a nevěděl jsem, co je skřípot metra, co mikrovlny, co zelená, co žlutá, co teplo, co zima…Bylo mi čím dál hůře.

Jakmile jsem se dohrabal domů, což vůbec nevím, jak jsem dokázal, svlékl jsem se a zalezl do postele. Spadlo ze mě všechno napětí. Byl jsem tak moc rád, že jsem konečně v posteli. Přikryl jsem se tlustou chlupatou dekou s kočičkama, která patřila Arisu a snažil se uklidnit svou zimnici.
„Ari?“ houkl jsem do chodby „přines mi, prosím, teploměr.“ Přišla téměř okamžitě a mateřsky mi položila ruku na čelo.
„Oli! Ty celej hoříš!“ zkonstatovala a přiložila mi teploměr na čelo. Po pár vteřinách se ozvalo zapípání a na displeji přístroje se objevila hodnota 38.7 °C. No, tak to vypadá, že budu potřebovat prášek. Kopl jsem do sebe Nurofen, co mi Ari donesla, dal si na sebe laptop a píchnul se do nabíječky.
Když to viděla moje přítelkyně, neubránila se smíchu a řekla, že normální lidi si nabijí noťas, zatímco její kluk si nabíjí sebe.